Jedno z nejhorších lodních neštěstí v Evropě za poslední půlstoletí postihlo 5. června 1983 luxusní sovětský výletní parník československé výroby, nesoucí jméno ...
Uplynulý týden byl naditý úmrtími významných mužů, zemřeli izraelský spisovatel Avraham B. Jehošua, český herec Stanislav Fišer či francouzský herec Jean-Louis Trintignant. O každém z nich by mohl a měl vzniknout samostatný text. Leč zmiňme je pouze výčtem, jelikož ani víkendová listina důležitých připomenutí není krátká – slaví se totiž několikero významných kulatin. Nízká čísla vynechám, vzpomenu jen vyšší karty: sedmdesáti let se dožívá herečka Isabella Rossellini, o deset let více je herci a režisérovi Vítu Olmerovi. Tytéž narozeniny básníka Ivana Wernische už s několikadenním předstihem připomněl kolega Jiří Peňás. No a na mě s radostí zbývají zrovna tak osmdesátiny skladatele a zpěváka Paula McCartneyho.
Avšak nechci tu standardně připomínat data z Angličanova života, protože takových článků najde dnes čtenář v médiích hodně, ani Echo24 naštěstí není výjimkou. Čím tedy přispět a jak poblahopřát jubilantovi v cizím jazyce článkem, jejž si nikdy nepřečte? Nejinak než osobní vzpomínkou. Přičemž zdůrazňuji, že jsem ji veřejně doposud nikdy nevyprávěl a že je pravdivá.
Několikrát v životě jsem měl štěstí setkat se náhodou, nehledě na svou práci, s celosvětově slavnými lidmi a zažít je jinak, než jak je známe z jejich veřejných vystoupení. Například v Praze na mě křičel filmový režisér a výtvarník Terry Gilliamam, kterému ujely nervy, když jsem mu v Perlové ulici vstoupil do záběru fotoaparátu. Ne snad že by se snažil zachytit některou z tamních sociálních pracovnic, dávno působily jinde. Ale kdesi u země ho na jednom z domů zaujal jakýsi detail a chtěl si ho vyfotit.
Zrovna si šteloval ideální úhel, jenže v tom já, který si jindy dává pozor, na svých cestách rád zastaví a trpělivě počká, než si skupiny asijských turistů zdokumentují vše, co potřebují, jsem mu do pečlivě připravovaného záběru suverénně vstoupil. Šel jsem s hlavou zaneřáděnou myšlenkami a dění v ulici nevěnoval pozornost. Byla to chyba. Ovšem následkem mého hulvátství mi bylo zjištění, jak vypadá vzteklý, rudý, rozčilený Monty Python.
O pár let dřív jsem se v někdejším vojenském výcvikovém prostoru v Milovicích účastnil v mrazivém zasněženém únoru jako jeden z tisíců komparzistů natáčení snímku Hartova válka. Byl to smyšlený příběh z nacistického zajateckého tábora, jehož velení umožní americkým vězňům soudní proces s domnělým vrahem černošského spoluvězně, což není než tyjátr na odvedení pozornosti dozorců od plánovaného útěku vězňů z tábora. Mizerný příběh, ale všichni jsme si chtěli přivydělat a některé z nás zajímalo, co obnáší, když se pořizuje hollywoodský velkofilm.
Jednou o polední přestávce se mi nechtělo jíst s ostatními ve stanech, a tak jsem posbíral něco chlebů se salámem a něco jablek a vyrazil mezi dřevěné vězeňské ubikace, kde jsem našel opuštěnou lavičku. Sedl jsem si, zrovna vysvitlo slunce, tak jsem se opřel, zavřel oči, žvýkal chléb a nechal se hřát do tváře. Po chvíli svatého klidu jsem ale začal vnímat ruch kolem sebe a cítil jsem, že si kdosi přisedl. S pusou plnou pečiva jsem se podíval, co je to zač, a byl to… Bruce Willis.
Pokojně kouřil cigaretu, a když spatřil můj zkoumavý pohled, okamžitě mi mlčky nabídl k užití celou svou krabičku; leč jako nekuřák jsem zavrtěním hlavy odmítl. Na oplátku jsem mu podstrčil chleba se salámem. Udiveně si ho prohlédl, pak se usmál a taky zavrtěl hlavou. Než nás zavolali zpátky na natáčení, dál jsme s přítelem Brucem, opřeni o repliku zajatecké boudy, civěli do sluníčka a já od té doby vím, jaké je mlčet bok po boku s filmovou superstar.
No a Paulu McCartneymu jsem málem skočil na záda. Když měl v roce 2004 svůj první tuzemský koncert v byvší pražské Kolbence, odhodlal jsem se vyrazit na něj bez placení, načerno. Nebyl jsem jediný s takovým nápadem. Lístky byly pro studenta drahé, koncertní areál obrovský, takže pořadatelská služba neměla šanci uhlídat každý metr oplocení. Coural jsem se podél plotu a tipoval si místa, kde by šlo přelézt nejlépe. Nakonec jsem zvolil flek mezi několika stromy, jež clonily výhled od hlavní cesty. Za plotem stála jakási budka, na jejíž střechu jsem se hodlal přehoupnout a pak z ní skočit dolů a vmísit se do davu. Ani s tímto nápadem jsem nebyl sám.
Přelezlo nás ve stejné chvíli pět, čtyři hned seskočili, zatímco já zůstal ležet přilepený na střechu budky. Všiml jsem si totiž, že i přes loupežnický důvtip a do detailů promyšlený plán zahlédli naši přepadovou skupinku pořadatelé a šli po nás. Čtyři kolegové se rozprchli po areálu, ochranka se hnala za nimi, já čekal na střeše a seskočil později, až byl klid. Jenomže – nevěda, že jsem v sektoru vyhrazeném pro účinkující – jsem dopadl tak dva metry za sira Paula, který se chystal na vystoupení a kráčel zrovna zřejmě z toalety. Zmerčil mě a prohlížel si mě pohledem, z nějž je každému žákovi jasné, jak moc právě zklamal svého oblíbeného kantora.
Pak se stalo cosi neuvěřitelného: přihnala se ke mně ochranka a hodlala mě vyvést, jenže Paul McCartney jí to zatrhl a nám všem jasně sdělil, že určitě sám nejlíp vím, co mám teď dělat. Dneska by takový postup asi nebyl možný, hádám, že bych skončil jistě s rozbitou hubou a nejspíš taky na policii s podezřením na ohrožení účinkujícího. Před osmnácti lety ale byly poměry volnější, zdá se mi s odstupem. Takže jsem byl propuštěn a ponechán svému osudu. Styděl jsem se tenkrát tolik, že jsem se skutečně pokusil zajít si vstupenku dodatečně koupit – zřejmě jako jediný proti směru davu deroucího se na koncert, jenž měl brzy začít. U vstupu jsem však byl ubezpečen, že žádné lístky nejsou, a že když už jsem uvnitř, ať zůstanu. Z jedné duše navíc se prý nestřílí.
Sám skoro nevěřím, že se to stalo, ale stalo se to. Nevím, kolik lidí mimo zpěvákovu rodinu a mimo jeho spolupracovníky mělo šanci nazřít přirozenou kantorskou část jeho povahy, já však na maličkou chvíli ano. Pohled jeho očí sotvakdy zapomenu.
Tak všechno nejlepší k osmdesátinám, pane učiteli!
00:01
