„Nové pořádky“: na cestě k protektorátu

Ve středu proběhl v Poslanecké sněmovně jednací maratón s předem jasným koncem. Jeho ústřední bod, stominutový projev premiéra Babiše, mi připomněl má mladá léta: byla to co do formy jakási lidová varianta toho, co tehdy předváděl slavný Babišův rodák a předchůdce Gustáv Husák. Na rozdíl od rozpuku normalizace byli tentokrát v publiku i remcalové. Byli ovšem v menšině a neuspěli.

Předehra: kverulant Chovanec

Jednání sněmovny bylo předznamenáno tím, že se ho odmítl zúčastnit (a tedy i dát důvěru vládě) Milan Chovanec. Zdůvodnil to tím, že dát jí důvěru není v souladu s jeho nejlepším vědomím a svědomím. To je legitimní odvolání na poslanecký slib, daný v Ústavě. Když se na něj naopak odvolávají prokurátoři, např. pan Ištvan a jeho tým, je to obracení Ústavy naruby – formulace má sloužit občanům (v tomto případě poslancům) v tísni, nikoli represivním orgánům v trestním řízení, aby jí občana (v tomto případě poslance) bily po hlavě.

Ohlasy pod textem, jímž pan Chovanec zdůvodnil své rozhodnutí na facebooku, byly cca ze 40 % příznivé. To u nás dnes znamená dobrý výsledek. Komické je, když někdo panu Chovancovi vyčítá, že se zachoval zbaběle: měl tam přece přijít a hlasovat proti! To je laciné hrdinství nezúčastněných na úrovni hospodského plácání. Pan Chovanec udělal, co udělat měl: dal jasně najevo, že s touto vládou nechce mít nic společného. Nedal jí důvěru. Byl sice ze sociálnědemokratických poslanců jediný, ale ruské přísloví praví, že kvůli jednomu spravedlivému bývá zachována celá vesnice.

V tomto případě toho bylo zapotřebí – je důležité, aby z ČSSD do budoucna zbylo něco, nad čím si člověk nebude muset odplivnout. A za druhé – srovnání je možná nadsazené, ale i na nadsázce něco je: když kdysi, jistě v daleko horší situaci, František Kriegel nepodepsal Moskevské protokoly, nezměnil tím běh událostí. Dosáhl jediného: že všem, co v Moskvě zachraňovali pozice, bránili nedozírným následkům a podepsali, v tu chvíli symbolicky řečeno spadla kaťata. Nechci dělat z pana Chovance hrdinu bez bázně a hany a nechci ani idealizovat Františka Kriegla, ale v obou případech platí: zaplať Pán Bůh za to! Smutné je jen, že takový se u nás vždycky najde jen jeden.

Nikdy jsem ČSSD nevolil, ale uznávám, že je jí v politickém spektru českých demokratických stran zapotřebí. A držím palce všem, kteří se snaží zachovat jí „lidskou tvář“.

Co je morální a co je věcné

Slyšel jsem v ČT ve středu renomovaného komentátora tvrdit, že na rozdíl např. od Miroslava Kalouska a dalších, kteří při posuzování premiéra a vlády „moralizují“ (např. kritizují jeho někdejší spolupráci s StB, jeho trestní stíhání, jeho nynější spolupráci s KSČM), jiní (např. předseda ODS Fiala) se soustřeďují na věcnou kritiku vládního programu. Komentátor to má za správné.

Nechám stranou, zda je tomu opravdu věcně tak. Ale obecně vzato: je pravda, že základní problém Andreje Babiše a babišismu není v lídrově spolupráci s StB, v jeho trestním stíhání či v nynější spolupráci s komunisty. Nechci to vše bagatelizovat, ale hlavní problém je, že jeho přičiněním se na místo demokracie, spočívající na vyváženosti mocí, oddělení praktické politiky od hospodářství a od nezávislých, kritických médií, tlačí jeden mohutný mocenský monolit, zároveň obří firma, politické uskupení a mediální impérium. V čele se samozvaným falešným spasitelem.

To jistě neznamená, že by např. někdejší agentství nebo nynější trestní stíhání byly nedůležité. Znamená to jen, že za prvé, nynější aktivity Andreje Babiše by byly obří problém i bez nich, a za druhé, že zmíněné věci jen dokreslují to, co je pan Babiš zač.

Druhá republika?

Závěrečná část středečního sněmovního jednání byla o něco živější a zábavnější. Pan Babiš se nakonec v reakci na své oponenty dostal do pozice, v níž dr. Husáka nepamatuji. Na rozdíl od intelektuála Husáka je to člověk lidový. Zaznělo pár krátkých osvěžujících příspěvků, které se dotkly podstaty věcí (příjemně mne překvapilo např. vystoupení Piráta Michálka). A po ukončení jednání uvedl v komentáři předseda KDU-ČSL Bělobrádek, že skončila první Česká republika a začala republika nová. Vyjádřil přitom naději, že se nebude podobat druhé Čs. republice.

Je jistě pravda, že výraznou změnu politického uspořádání zaznamenáváme. Bojím se jen, že čeští politici mají jakési fázové zpoždění. K první výrazné změně totiž došlo už poté, co byl v roce 2013 zvolen prezidentem lidovým hlasováním Miloš Zeman a následně se ve volbách do PS proměnila tvářnost české politiky. Od té doby byla česká demokracie v zoufalé a neúspěšné defenzivě a ztrácela pozici za pozicí. Mluvit o „druhé republice“ by tedy bylo na místě už tenkrát. Ve srovnání s druhou Čs. republikou a vůbec s ponurými etapami našich novodobých dějin je tu ovšem jeden podstatný rozdíl: tentokrát to nemáme na koho svést. Ani na Němce, ani (jako později) na Rusy. Tentokrát si za to můžeme výlučně a ve všem všudy sami. A formálně vzato, stalo se to demokratickou cestou.

Po volbách v r. 2017, následné prezidentské volbě a nynější důvěře pro Babiše jsme ještě o pořádný schod níže. „Nové pořádky“ se plně etablovaly. Kdybychom tedy chtěli mluvit v historických analogiích, byl by na řadě protektorát. Má to ovšem vadu: protektora – silného, mocného a brutálního samozvaného „ochránce“ zvenčí, jako byly v minulosti nacistické Německo nebo bolševické Rusko, tu pořád ještě nemáme. Je to ale to hlavní, co nám k němu dosud chybí. Např. Rusové by jistě stáli o to uplatnit svůj vliv v „blízkém zahraničí“ a dali to už taky zřetelně najevo. Je zároveň zcela zjevné, že mocensky na to v tuto chvíli nemají. Ale rozložená, demoralizovaná Česká republika se dnes bohužel – nejen chováním svých čelných ústavních činitelů, ale celkovou politickou nezodpovědností nynější české politické reprezentace – nabízí různým protektorům jako prodejná děvka. Potencionální protektorát, koledující si o svého protektora. A vina není jen na těch, kteří si o to říkají – ať už z indolence, nebo s postranními úmysly, nebo (jak tomu bývá nejčastěji), z obojího zároveň. Vina je i na těch, kteří to trpí. Tedy na nás všech. Můžeme to brát jako tragédii, ale to bychom si všichni fandili. Je to především strašlivá ostuda.

Jsme s vámi, buďte s námi

Za šest neděl budeme vzpomínat půlstoletého výročí ruské invaze ze srpna 1968 (obřadně se tomu dodnes namnoze říká „vstup vojsk Varšavské smlouvy“). Nepochybně uslyšíme spoustu masochistického kňučení, jak nám zase jednou ublížili a jak nás zase jednou znásilnili. Z hlediska toho, co zažíváme teď a do čeho právě zabředáváme až po uši, by bylo vhodné se na věc podívat trochu jinak. Je to smysluplnější a nadějnější.

Každý z nás má nějaký „dějinný zážitek“, který ho poznamená na celý život, ve zlém i v dobrém. Pro mne byl ten srpnový týden 1968 důležitý v jedné věci: ani já, ani mí přátelé jsme si tehdy od „socialismu s lidskou tváří“ nic moc neslibovali. Bylo těžké přehlédnout dobrou vůli těch lidí (tedy některých; a mnohým z nich ta dobrá vůle moc dlouho nevydržela). Zároveň snaha otevřít novou budoucnost, aniž by se výslovně a se vším všudy zřekli své špatné minulosti, činila lepší část komunistických lídrů té doby úplně bezbrannou vůči strašnému reálnému politickému nebezpečí. A s nimi bohužel činila bezbranné i celé Československo, i nás všechny.

Tito lidé se nedostali na své posty regulérní, legitimní politickou cestou. Nicméně, když proti invazi protestovali a byli odvlečeni do Moskvy, dostali neformálně a spontánně důvěru drtivé většiny české veřejnosti, a tedy taky legitimitu (co jiného nám taky zbývalo). Byla to legitimita na dluh. Heslo znělo: jsme s vámi, buďte s námi. To znamená podporujeme vás, dali jsme vám důvěru, a tak se podle toho koukejte chovat. Česká veřejnost dokázala pak týden vzdorovat dezorientované okupační moci. Nato se na ně ti, kterým z nezbytí dali důvěru, v Moskvě vykašlali. Tedy všichni až na jednoho, který byl významný proto, aby vynikla hanebnost jejich chování.

Naše dnešní situace je jiná: nemáme za sebou dvacet let bolševického teroru, zprvu krvavého, poté čím dál tím víc zahnívajícího, nýbrž přes dvacet let demokratického státu. Jsou tu demokratičtí politici, kteří se na svá místa dostali zcela legitimně. To, co jsme mj. kvůli naší slabosti a kvůli svodům různých falešných spasitelů ztratili, je důvěra v demokracii a v politiku. Vědomí, že tu není na jedné straně „občanská společnost“ neviňátek a na druhé „politici“, kteří za všechno můžou, ale jedna jediná občanská společnost, živoucí organismus, jehož je politika páteří.

Měli bychom tedy mít dost síly a inteligence, abychom zase jednou řekli politikům, kteří se v této těžké době hlásí, a to nejen slovy, k demokratické České republice, vzniklé během dvou let po listopadovém převratu 1989: jsme s vámi, buďte s námi. Tj. máte naši důvěru. Což zároveň ovšem taky znamená: važte si toho a chovejte se podle toho.

Jen na této důvěře může být postavena budoucnost lepší než dnešní marasmus.

Nakonec bych rád upozornil na výzvu Klubu na obranu demokracie Nové pořádky se etablovaly. Nerezignujme!, která se váže k hlasování o důvěře v PS a sloužila mi při psaní článku jako východisko. K výzvě můžete připojit svůj podpis. Plný text včetně elektronického podpisového formuláře najdete zde. A zároveň dávám k dispozici videoklip, který Klub při této příležitosti pořídil. Ten zase najdete zde.