I ta smrt byla havlovská

KOMENTÁŘ

I ta smrt byla havlovská
Exprezident Václav Havel na své chalupě na Hrádečku, kde také prožil poslední dny života. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V sobotu, tedy zítra, to bude deset let od úmrtí Václava Havla. Byla to neděle dopoledne a zpráva o jeho smrti se v širokém okruhu „známých“ rychle šířila textovými zprávami, před polednem už to bylo oficiální. Pamatuju si dobře na ten pocit.

Nebylo to překvapení, to ho stačilo vidět na nedávných záběrech s dalajlamou, ale stejně ta skutečnost člověkem zatřásla, jako když se neodvratně zřítí kus pevniny, kterou obýval společně s ním. Hlavní ale byla lítost, že už ten život, v něčem velkolepý a v něčem absurdní, definitivně skončil a stal se opravdu minulostí. A také smutek úplně reálný, za konkrétní bytostí, za člověkem, který měl svou tvář, svůj hlas, svá gesta, která se pro mnohé stala více či méně jaksi domácími.

 

Ale byl jsem zaměstnaný v deníku, takže bylo hlavně jasné, že budu mít do pozdního večera co dělat, neboť se bude připravovat speciální vydání, takže to bude nutné vzít hlavně pracovně. Trochu jsem byl Havlovi i vděčný, že s tím přišel v relativně dobrou dobu, nejhorší jsou takové zprávy těsně před uzávěrkou, kdy se pak musí všechno překopávat. To mluvím o klasických novinách, které tehdy ještě nebyly takovou kuriozitou jako dnes, takže bylo jasné, že v pondělí musí vyjít speciální vydání a že to bude hodně lidí číst a někteří si to třeba i schovají, jako se dlouho v mnoha domácnostech uchovávaly noviny, když umřel Masaryk. Od té doby se v téhle zemi v oboru úmrtí větší událost neodehrála.

Havel umíral na svém soukromém Hrádečku, spíše tiše a nenápadně, staraly se o něj dvě jeptišky, Masaryk umíral na zámku v Lánech, každý den vycházely v novinách zprávy lékařského konzilia o jeho zdravotním stavu: toho byl Havel ušetřen, ale kdo chtěl, věděl, jak na tom je. Prezidenty nebyli už několik let ani jeden z nich, Havel déle.

Na místě TGM byl člověk, kterého si jako svého nástupce vychoval a který se k němu snad ve všem, na co stačil, hlásil. Byl ovšem jeho protikladem, na rozdíl od vášnivého profesora Masaryka byl Beneš suchopárný vykonavatel složitých koncepcí a taktik, které nejdřív stát nezachránily a podruhé ho přivedly do komunistické zkázy.

Na Havlově místě byl jeho rival, člověk, který mu způsoboval nejednu nervovou nevolnost, a kdyby jen trochu mohl, nejspíš by udělal všechno možné, aby se s ním na Hradě střídat nemusel. Paradoxem bylo, že mu pak tenhle jeho antipod připravil státní pohřeb a přednesl projev, jehož důstojnost posílila i jeho důstojnost vlastní, a to snad i v lidech, kteří ji tam vidět nechtěli.

Deset let od Havlovy smrti je doba, za kterou se leccos změnilo a přihodilo. Doma a možná ještě víc ve světě, v Evropě a Americe. Osobně jsem si několikrát říkal, že vlastně je dobře, že Havel už nemusí k některým jevům zaujímat postoj, na jehož utvoření by možná některé jeho premisy nestačily.

Havel byl idealista starého typu, kdy se dalo věřit, že základní linie světového dění je definována starými západními pojmy svobody, lidských práv a víry v racionální podstatu demokracie, což je návod, který funguje všude a pokaždé. Vítr, který rozpoutala globalizace, sfoukl mnohé jistoty, jež tvořily Havlův svět, a nejeden liberál, který s Havlem na ně přísahal, z toho má nyní zamotanou hlavu.

Havel mu už v některých věcech nepomůže, což neznamená, že není důvod se k němu vracet a číst to, co tenhle zvláštní literát skutečně napsal. Ve spojení s podivuhodným osudem to tvoří „story“, která v téhle zemi nemá a dlouho nebude mít obdoby, což je asi podstata jeho odkazu. Že se občas může něco velmi pozoruhodného stát a ten, komu se to stane, to s lehce omluvným úsměvem vezme na svá bedra a ponese to, že se z toho stane mýtus. Kdo to pozoroval, nezapomene na to do konce svých dnů.

 

×

Podobné články