Vánoční příběh melancholika Těsnohlídka, který se zastřelil v redakci

Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohřbítkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny, protože vlastně celý děj té zvláštní knížky, o níž si spousta lidí myslí, že je to knížka dětská, neboť ji nikdy nečetli, je o tom, jak se jí snaží revírník Bartoš pomstít, vlastně ji připravit o život, prostě ji zabít.

A ona liška Bystrouška opravdu není žádné roztomilé zvířátko, ale dalo by se říct krvelačná pudová bestie, která sice mluví rozkošným líšeňským nářečím, dnes už zřejmě vyhynulým, ale bez lítosti zardousí, co jen může. Vrhá se na všechno živé, hlavně tedy na drůbež, kterou kosí ostrými zoubky a dáví neúprosným stiskem čumáku, lemtá krív a hltá pajšl aji s kostima, až jí je špatně a pomali sa nemože v brlohu hnót.

V polesí u Bílovic nad Svitavou jsem se ocitl na začátku prosince, po dni v Brně, kam by měl člověk aspoň jednou za rok zajet. Pod vánočním stromem na Svoboďáku se do kasičky vybíraly peníze na chudé a opuštěné děti. A ten strom a ta kasička souvisí s událostí z podvečera 22. prosince 1919, k níž došlo právě v tom bílovickém polesí, do něhož jsem se druhý den vydal.

A souvisí ale i s liškou Bystrouškou, která ovšem tehdy ještě neexistovala, leda jako potenciál v hlavě, mimochodem jako ženské koleno holé, Rudolfa Těsnohlídka, který si toho odpoledne 22. prosince vyšel se dvěma přáteli na procházku. Nevím, jestli šli z Bílovic, nebo se už do Bílovic vraceli, spíš bych řekl to druhé, neboť už se prý šeřilo, když zaslechli z lesa tichý dětský pláč. A tak se přátelé vydali za tím zvukem, který je vedl do stráně, a za chvíli objevili na zemi, na sněhu, mezi stromy, děťátko, prý skoro rozbalené a polozmrzlé a namodralé (viděli to v tom šeru?), ale stále trochu kníkající. Tři králové děcko zabalili do kabátu a šál a pospíchali s ním do Bílovic, které naštěstí nejsou od místa nálezu daleko: snad hned prvním domem je myslivna, kde se pak začal Bystrouščin příběh, neboť hajným tam byl Těsnohlídkův tchán, otec jeho druhé ženy. A není vyloučené, že hned tady v myslivně děťátko ošetřili tím základním způsobem, i já jsem ho ještě jako dítě na Moravě vyrostlé zažil, že se třela prsíčka slivovicí, která pochopitelně byla v každé domácnosti.

Jak asi museli ti chlapi na to hledět! Těsnohlídkovi bylo tehdy sedmatřicet let a už byl docela známým autorem, novinářem specializujícím se v Lidových novinách na soudničky. Chtěl být ovšem spisovatelem a básníkem, jenže místo toho se mazal s každodenním pisálkovstvím v novinách, však to známe. Povahou byl těžký melancholik, Jaromír John o něm napsal, že byl „z generace, která pěstila smutek“, ale u něj to mělo i své konkrétní důvody, z nichž ten nejdrastičtější byla podivná smrt jeho ženy Jindry na svatební cestě v Norsku: snad se v hotelu zastřelila z revolveru, možná to však byla náhoda nebo ještě něco jiného...

Celý text Jiřího Peňáse Liška Liduška v bílovickém polesí si můžete přečíst v novém díle jeho cestopisných výprav, který nese název Výpravy pro den i noc.

Novou knihu Jiřího Peňáse si můžete pořídit zde.

Jiří Peňás na výpravy vyráží z Prahy, kde má redakci i příbytek, a provádí krátkodobé exkurse, z nichž se pak vrací a po večerech plánuje další.

Jsou to zápisky z dobrodružných výprav třeba do Kouřimi, do Březnice, do Tochovic u Příbrami nebo na lipanské bojiště. V době covidové se dalo po nějakou dobu vyrážet jen do blízkého okolí, což spíš knize prospělo. Dobrodruh si totiž vzrušující zážitky najde i tam. Když to pak poměry, snad nikoli jen dočasně, zase dovolily, zajel na rodnou Moravu, a pak i statečně vytáhl za hranice, třeba do Maďarska, na Slovensko, dvakrát přešel Krkonoše a byl ve Slezsku, kde se teď mluví polsky. Taky byl, jak čtenář nalistuje, v Rakousku, s čímž se hned pochlubil.

Tyto výpravy podniká na vlastní nebezpečí i náklady, téměř výhradně hromadnou dopravou, kterou někam dojede a pak jde kousek pěšky. Někdy jde s někým, ale často je tam sám, což mu vyhovuje, nebo aspoň si nestěžuje. Když musí někde přespat, plácne se přes kapsu a vezme si laciný hotel nebo něco takového. Ráno se prochází po městě a hledá kavárnu a pak kostel, muzeum, kašnu a pokud najde trh, je spokojený.

Rád se pak jde podívat na nádraží, kde pozoruje onen úpadek civilizace. Ten je všeobecný, ale náš pozorovatel se z toho nehroutí, také proto, že může v minulosti hledat ještě horší období. A také lepší. Střední Evropa, kde se vyskytuje, je bezvadná tím, že je plná pozůstatků po obojím, tedy po rozkvětu i po úpadku. Toho druhého je víc směrem k nám, časově i místopisně. Jinak je tu ale rád a věří, že mu to do smrti vydrží.