Holka, co ji Danny potkal v Praze

NEKROLOG

Holka, co ji Danny potkal v Praze
Zdena Salivarová (1933–2025) Foto: Generální konzulát ČR v Torontu
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Josefa Škvoreckého vždycky těšilo, když někdo nebyl hulvát a patřičnou pozornost věnoval jeho ženě Zdeně. Protože se na ni zapomínalo. Protože se třeba často říkalo: nakladatelství Josefa Škvoreckého ’68 Publishers… A ono to bylo spíš nakladatelství Zdeny Salivarové. To ona totiž doslova na koleně a v garáži vydupala ze země „podnik“, který se stal nejdůležitější kulturní institucí českého exilu a dalo by se říct, že po roce 1968 zachraňoval českou literaturu.

To ona dělala všechnu tu úmornou práci, která obvykle není vidět, ale je nutná, aby knížky vyšly a pak je někdo četl. Přitom je uměla psát sama, jak to dokládá jeden z nejlepších poválečných románů české literatury, Honzlová, která je o ní, o té, jak říkal Škvorecký, „holce“, která to neměla v životě jednoduché, ale zcela jistě měla štěstí, že kdysi potkala Dannyho, který zase měl štěstí na ni.

 

Před asi už dvaceti lety, když konečně vycházela v téhle zemi Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, která ovšem česky poprvé vyšla v roce 1984 v exilovém nakladatelství ’68 Publishers, jsem o tom připravoval článek do Týdne. Napadlo mě, že se zeptám Zdeny Salivarové, tedy de facto redaktorky Kunderových exilových románů, které jako první vycházely v Sixty-Eight, tedy u Škvoreckých. Měl jsem ovšem jen mail na Josefa Škvoreckého, s nímž jsem předtím udělal několik rozhovorů a pravidelně (uctivě) recenzoval jeho knihy. Napsal jsem tedy, že se omlouvám, ale že tentokrát píšu jeho paní Zdeně, ať se nezlobí, že bych se chtěl zeptat jí, jak se jí s Kunderou pracovalo.

Za chvíli mi zazvonil telefon a přes oceán mi zněl do ucha ten známý měkký hlas: Pane Peňás, já vám chci poděkovat, že myslíte na Zdenu, na ni se strašně zapomíná. Po mně někdo pořád něco chce, na co by jim mnohem lépe odpověděla ona, přitom na ni se nikdo neobrátí. To je dobře, že jí to můžu vyřídit, víte, já mám pokaždé radost, když ji někdo připomene, ona si myslí, že se na ni úplně zapomnělo, že o ní v Čechách nikdo neví, a když, tak špatně. Tak vám za to děkuju, ona vám určitě ráda odpoví…

Za pár dní mi opravdu přišel text o tom, jak redaktorovala Kunderovy texty, jak příjemná to vlastně byla práce, protože Milan rozhodně se nechoval tak, jakou má pověst, a jakou měla radost, když se z Nesmrtelné lehkosti stal světový bestseller, takže si ji objednalo i hodně Čechů (v exilu), což vůbec nebylo zvykem, a oni mohli za ty peníze zase chvíli vydávat knížky, které museli dotovat, což byla naprostá většina.

Já jsem to víceméně všechno znal, protože jsem četl její knihu Hnůj země a také Samožerbuch, což je kniha, kterou si sepsali pro radost – a aby se vědělo, že to nebylo jen tak, vydávat v Kanadě nějaké knihy v jazyce, jímž mluví lidé, kteří se nepředají, a když můžou, tak raději za knihu nezaplatí, a když už, tak dělají, že u toho strašně trpí. Ale ti dva, kteří ten podnik rozjeli, velmi dobře věděli, že i když to bude dřina a určitě z toho nezbohatnou, smysl to má, protože možná se tím zachraňuje něco, bez čeho by ten národ ztratil smysl a co ho bude držet, i když bude rozptýlený do všech možných stran. Aspoň tehdy se tomu věřilo.

Zdena Salivarová zemřela včera v Torontu ve věku jednadevadesáti let. Od smrti Josefa Škvoreckého před patnácti lety už do vlasti nepřijela.

×

Podobné články