Nebezpečí pro podnikatele

Chtěl bych všechny podnikatele upozornit na nebezpečí, které současná situace přináší a o kterém se nikde nehovoří.

Vyzývám všechny podnikatele, aby přednostně hradili své závazky vůči všem svým dodavatelům a zastavili pouze platby vůči státu. Jenom tak se neroztočí spirála sekundární platební neschopnosti, která by zlikvidovala i podniky, které nejsou současnými opatřeními žádným způsobem zasaženy.

Druhotná platební neschopnost je totiž jedním ze znaků úpadku dle ust. § 3 odst. 1 písm. b) a písm. c) insolvenčního zákona a pokud se k ní připojí i skutečnost, že dlužník má více věřitelů (písm. a) citovaného ustanovení), pak je povinen každý statutární orgán dle ust. § 98 insolvenčního zákona na společnost, kterou zastupuje, podat insolvenční návrh, aby hrozící úpadek odvrátil, případně aby již existující úpadek neprohluboval.

Pro určení skutečnosti, zda je společnost v úpadku, musí být splněny všechny tři podmínky kumulativně, takže pokud budou podnikatelé dlužit pouze státu, nebude naplněna podmínka uvedená v ust. § 3 odst. 1 písm. a), tedy že dlužník má více věřitelů a dlužník nebude v úpadku.

Pokud bude mít společnost závazky po splatnosti více jak 30 dnů, ale bude je platit postupně a bude průběžně hradit své závazky vůči všem svým dodavatelům a nezastaví úplně platby podstatné části závazků, pak nebude naplněna ani podmínka třetí uvedená v písm. c) citovaného ustanovení.

Pokud tedy nejsou splněny všechny tři podmínky (více věřitelů, závazky po splatnosti více jak 30 dnů a tyto závazky není schopen dlužník plnit) najednou, není společnost v úpadku. Je třeba si ale uvědomit, že úpadkem je i skutečnost, kdy je společnost předlužena, tedy že závazky převyšují majetek společnosti (typicky záporný vlastní kapitál). Toto však není způsobeno druhotnou platební neschopností, ale pouze špatným hospodařením společnosti.

Co hrozí statutárním orgánům, pokud společnosti hrozí úpadek anebo již v úpadku je, a nepodají na společnost insolvenční návrh?

V takovém případě ručí dle ust. § 99 insolvenčního zákona statutární orgán, který včas nepodal insolvenční návrh na společnost, kterou zastupuje, za škodu způsobenou věřitelům. Touto škodou se rozumí rozdíl mezi tím, co věřitelé obdrží a tím, na co měli nárok.

Závazky vůči orgánům finanční a celní správy a vůči příslušným správám sociálního zabezpečení se považují za závazky vůči jednomu subjektu, neboť nositelem práv a povinností je u těchto organizací pouze stát.

Pro milovníky právní vědy pak uvádím argumenty ve věci teorie dělené právní subjektivity státu.

Občanský zákoník v ustanovení § 21 uznává stát v oblasti soukromého práva za právnickou osobu, která však v mnoha ohledech svého právního života nesnese porovnání s jinými právnickými osobami. Stát totiž zejména nedisponuje vlastními statutárními orgány v soukromoprávním smyslu, rozpadá se do mnoha organizačně značně nesourodých a relativně samostatných (a to i majetkově) entit, a jeho jednání proto musí být v porovnání s jinými právnickými osobami odlišné. Pokud jde o právní jednání státu, řídí se stát zákonem o majetku státu.

Zákon o majetku státu předvídá, že za stát právně jednají organizační složky státu a státní organizace . Organizační složky státu nemají vlastní právní subjektivitu (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona o majetku státu), tu má jen stát, zároveň však mají relativně vysokou míru faktické organizační i majetkové samostatnosti. Proto se k organizačním složkám státu váže specifický institut příslušnosti hospodařit s majetkem státu (srov. § 8 a násl. zákona o majetku státu), jímž je překlenut nedostatek jejich právní osobnosti a zároveň umožněno nakládání s majetkem státu. Příslušnost k hospodaření s majetkem státu tak představuje svébytný a ne zcela jednoduše uchopitelný převodní mechanismus mezi státem, který je sice nositelem subjektivního práva, nicméně právně za něho jedná jeho organizační složka. Popsaný stav je velice specifický a vede až k právně filosofické úvaze o samotné podstatě právní subjektivity státu, tím samým k otázce, zda některé rysy právní subjektivity nemohou ulpívat i na oněch organizačních složkách, které de facto právní subjektivitu státu uvádějí v život.

Z hlediska judikatorní reflexe teorie dělené subjektivity je zapotřebí vyzdvihnout zejména tři rozhodnutí nejvyšších soudů.

V prvním z nich NS sice přisvědčil specifičnosti právního postavení organizačních složek státu, aby následně vrcholy české obecné justice přijaly rozhodnutí, jež by bylo možné charakterizovat jako judikatorní odvrat od teorie dělené subjektivity státu. (Usnesení NS ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, jehož klíčová věta zní: „[k]onstrukce dělené subjektivity státu [...] vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích týkajících se hospodaření (nakládání) s jeho majetkem prostřednictvím organizačních složek státu nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek“. Toto rozhodnutí bylo však příliš obecné a vágní na to, aby mohlo být bráno jako akceptace teorie dělené subjektivity.)

Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokud se jedná o vystupování státu navenek vůči třetí osobě, teorie dělené subjektivity nenalezne uplatnění (Rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 7 As 95/2015: „[j]akkoliv se uvnitř jediné entity mohou odvíjet určité vztahy mezi různými složkami této entity, do vnějších vztahů standardně vstupuje jako nedělitelný celek, bez ohledu na její případné vnitřní členění“).

Nejvyšší soud pak šel ještě dále a koncepci dělené subjektivity odmítl en gros (Rozsudek NS ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016: „[k]oncepci ‚dělené subjektivity státu‘ nelze sdílet, neboť pro ni jednak chybí opora v zákoně, jednak nebere v úvahu, že organizační složky státu nevlastní
a nemohou vlastnit majetek.“).

Přes další judikatorní aktivitu vzbuzující jisté otazníky lze konstatovat, že Nejvyšší soud rozhodně neakceptuje koncepci dělené subjektivity státu v takové podobě, jak ji proponuje Ministerstvo financí, a již vůbec ne ve vztazích, v nichž figuruje subjekt odlišný od státu (Rozsudek ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016).