Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...
Nadávat na volební debaty je oblíbené, ještě víc než na většinu jiných věcí. Snad proto, že tam jsou z podstaty věci vždy zastoupení lidé, které aktivně nemáme rádi. A tak zkusme jen relativní srovnání: byla debata na veřejnoprávní televizi lepší než na komerční? Třeba ta v neděli na Primě, kterou můžou diváci mít v živé paměti? Těžko odpovědět kladně.
Komerční televize klouže po povrchu, hraje na nízké pudy diváků, zní tradiční argumentace. Proto potřebujeme veřejnoprávní média, aby se ptala na opravdu důležité věci a aby poskytla divákům opravdu dobré podklady o rozhodování, a ne jen ukázala, kdo z politiků je nejlepší klaun.
Jenže jsme místo toho viděli, že divácky atraktivnější formát může být taky informačně přínosnější. Že Prima použila schéma z televizní soutěže? Česko hledá premiéra – není to nedůstojné? Jenže výsledkem vyřazovací metody bylo finále čtyř lídrů a nakonec střetnutí Babiš-Fiala. Což bylo přiměřeně blízko ústřednímu střetu voleb. Ať už k němu vedlo hlasování diváků, anebo ho Prima zmanipulovala, byl to užitečný výsledek. A jakýkoli její laciný trik nebyl tak strašný jako vstup umělé inteligence, jež měl být zpestřením debaty na ČT a stal se jen kolosální pitomostí.
Na veřejnoprávní televizi jsme naproti tomu dostali nabídku osmi lídrů a bylo to na nic. V takovém formátu se nedá nic probrat. Zároveň veřejnoprávnost neznamená, že jsme uchráněni demagogie či šalebných tvrzení anebo že za ně diskutéři budou voláni k odpovědnosti. Klidně jsme si vyslechli, že elektřina teď stojí 600 korun a bude stát 1600, což se ani nedá factcheckovat, protože je to nesmyslné tvrzení.
Kladou se závažné otázky. Třeba jak to zařídit, aby bylo kde bydlet. Ale co se dozvíme? Všichni chtějí nový stavební zákon, ale lepší než ten nedávno schválený. Všichni chtějí zjednodušit stavební řízení. Ale to jsou odpovědi na nic, protože nikdo asi nechce horší stavební zákon a složitější stavební řízení.
Bez velkého zjednodušení se dá říct, že ti lídři, kteří na Primě nebyli, ukázali, proč tam nechyběli. Po odchodu Václava Klause ml. je Trikolora zase pravicová strana a její lídryně Zuzana Majerová Zahradníková vsadila na monotematickou kampaň: snižovat daně a nedopustit jakákoli pandemická omezení. S tím se dá někam dojít, ale není to na moc zajímavou debatu („Všechny“, odpověděla na otázku, které daně by snížila).
Jan Hamáček se nedokázal ve svém předvolebním spotu rozhodnout, jestli bude mluvit spisovně nebo nespisovně, a podobně postupuje i v debatě – jednu chvíli má na všechno program v přesných bodech, další servíruje dryáčnickou demagogii (Josef Lux by prý volil ČSSD). To, co v těchto dnech předvádí tzv. hustá dvojka Maláčová-Stropnický, je se všemi výhradami pokus o hledání cesty pro sociální demokracii, který má větší nárok být slyšen než to, co nabízí Hamáček.
Robert Šlachta je evidentně schopen jen mluvit sólo, na debatu nemá. Přispěl jen poštěkáním se s Hamáčkem, které bylo pokleslejší než cokoliv, co jsme mohli vidět na komerční Primě. A konečně starý rutinér Vojtěch Filip – ten aspoň potěšil každého antikomunistu u obrazovek, neboť je zdá se skutečně na odchodu, ani se nenamáhal připravit si závěrečné půlminutové slovo.
Dominovali ti čtyři z Primy, akorát byli tentokrát nějak nudnější. Okamura se prezentuje nejefektivněji, ze svého sdělení neuhne a nenechá si ho ničím narušit. Ostatní to nedokážou, dokážou se jen obecně vymezit proti populismu, extremismu atd., a to jsou slova ze světa „těch druhých“, která po jeho voličích stečou jak voda po skle.
Babiš má jasnou linii, jeho asi největší devizou je budování vztahu důvěry se svými voliči. Za jeho závěrečnými slovy si lze snadno představit, jak čte z papíru své charakteristiky, jež vyšly nejlépe z fokusové skupiny, kterou jeho tým připravil (je politik, „který je pracovitý, který má tah na branku, který je rozhodný, který má obrovské životní zkušenosti…“). Čerstvá odhalení o jeho nákupu nemovitostí na Riviéře ho zjevně rozhodila, ale opozice na něj dosud nenašla pořádný klíč. Nikdo nedokázal pořádně pojmenovat škodlivost jeho micromanagementu, to jeho blufování s tím, že pořád někde běhá, u všeho je a všechno řeší. Pokus o to, připomenout mu, za co všechno převzal osobní odpovědnost, i co všechno bez odporu odsouhlasil na Evropské radě, nebyl dotažený.
Ujal se názor, že Vít Rakušan je lepší lídr než Ivan Bartoš, ale je otázka, jak se koalici Pirátů a starostů vyplácí, že ho akceptovala. Rakušan se vystavuje otázkám, kdo je tedy vlastně lídr, a své útoky na Piráty si Babiš a Okamura stejně odrecitují, i když tam Bartoš není. A Rakušan, jakkoli vystupuje dobře, je typ politika přeceňovaného tím, co bychom mohli nazvat mediálně-twitterovo-kavárenská bublina. Protože mluví jejich jazykem: moderní země, patříme na Západ…
Petr Fiala hodně v posledních dnech akcentoval motiv změny a konsolidace státního rozpočtu. Pokud má ODS stále ambici být catch-all stranou a bojuje o nerozhodnuté voliče, není to pro něj a Spolu dobré. Protože důležitou bariérou mezi ODS a částí elektorátu je vzpomínka na úspornou politiku z let Topolánka a Nečase – proto Babiš neodolal i do této debaty vpravit jméno Kalousek – a povídání o tom, kolik v rozpočtu ušetří, v těchto lidech aktivuje ostražitost. Proto bylo jeho závěrečné slovo nejlépe využitým časem ze všech diskutérů. Apel na důchodce byl chytře formulovaný a přesně mířený na voliče ANO. Aspoň něco.
00:07
