Scalfariáda. Zrušil papež peklo?

Když před pár dny světové zpravodajské agentury začaly chrlit zprávy o tom, že papež František v rozhovoru s italským žurnalistou Scalfarim zrušil peklo, Vatikán promptně přispěchal s vysvětlením – transkripce papežových slov neodpovídá tomu, co ve skutečnosti řekl. Znovu bylo vše připsáno na vrub Scalfariho kontroverzní metodě – třiadevadesátiletý novinář tvrdí, že rozhovory nenahrává ani si při nich nedělá poznámky, a přesto prý dokáže věrně vystihnout, co mu zpovídaný řekl.

Když v říjnu 2013 poskytl papež František Scalfarimu první rozhovor, dalo se to brát jako projev jeho velkodušnosti. Scalfari je sice deklarovaný ateista, ale nakonec i papež Benedikt vedl intelektuální dialog s ateisty. Výsledek byl v tomto případě rozpačitý – František v něm například tvrdil, že obracení na víru je „mimořádná hloupost“.

Rozhovor byl záhy stažen z oficiálního vatikánského webu a mluvčí Svatého stolce Federico Lombardi to odůvodnil tak, že „je všeobecně věrohodný, avšak v některých jednotlivostech nikoli, a proto se přistoupilo k odstranění textu“. Z toho se dalo předpokládat, že Scalfari některá papežova vyjádření překroutil. V červnu 2014 ale přišel rozhovor se Scalfarim číslo dva. V něm zaznělo mimo jiné, že také mezi kardinály jsou pedofilové. I tentokrát Lombardi vystoupil s dementi: „Některá vyjádření z rozhovoru nemohou být s jistotou připisována papeži.“

Totéž byl případ třetího rozhovoru z listopadu 2015, zde už ale bylo na Lombardim patrné zoufalství, když pro americký National Catholic Register řekl: „Jak už tomu bylo v minulosti, Scalfari uvádí v citacích, co mu papež údajně řekl, ale mnohokrát to neodpovídalo skutečnosti, neboť nezaznamenává ani nepřepisuje přesná papežova slova, jak to sám mnohokrát sdělil. Je tedy jasné, že to, co píše v posledním článku, není nikterak spolehlivé a nemůže být považováno za papežovo smýšlení.“ Lombardi také potvrdil, že nebude vydávat prohlášení v této věci, neboť ti, kteří „sledovali předešlé případy a pracují v Itálii, znají způsob Scalfariho psaní a znají tyto věci dobře“. V srpnu 2016 Federico Lombardi na svou funkci rezignoval a byl nahrazen Gregem Burkem.

Nikdy nedementován byl jen čtvrtý rozhovor z listopadu 2016, v němž zaznívá mimo jiné i tato odpověď na Scalfariho otázku, zda společnost, po níž František volá, má být marxistického typu: „Tento dotaz zazněl už vícekrát a má odpověď vždy zněla, že jestli už, pak jsou to komunisté, kdo myslí jako křesťané. Kristus mluvil o společnosti, v níž mají rozhodovat chudí, slabí a vyloučení. Nikoli demagogové, Barabášové, ale lid, chudí, ať věří v transcendentního Boha, či nikoliv.“ (překlad Johana Bronková, Vatikánský rozhlas)

Pátý rozhovor, v němž si papež pochvaluje, že je nazýván revolucionářem (text měl titulek: „Považuji za čest, když mi říkají revolucionář“), a prohlásil, že peklo neexistuje, protože duše hříšníka, který nečiní pokání, prostě zmizí, tiskové středisko Svatého stolce opět dementovalo: „To, co autor uvádí v článku, je pouze jeho rekonstrukce, ve které ale slova vyslovená papežem nejsou doslovně citována. Žádná z těch citací by neměla být považována za věrný přepis slov papeže Františka.“

Pozastavme se u toho, kdo je Eugenio Scalfari. Je to persona mírně řečeno kontroverzní. V mládí byl členem Národní fašistické strany, kterou založil Benito Mussolini. To nemusí člověka doživotně diskvalifikovat; někdy s léty zmoudří, plácne se do čela, uzná mladickou nerozvážnost. Zdeňku Ondráčkovi by jeho minulost mlátičky byla jistě také odpuštěna, kdyby se za ni alespoň náznakem omluvil. Scalfari se ale do hlavy bouchl až příliš a stihl ještě členství ve třech stranách. Po rozpuštění fašistů mu jako přestupní stanice posloužila Italská liberální strana, ale vůbec nejdéle (1956–1968) byl v Radikální straně, která byla levicová a proticírkevní. Svou politickou kariéru zakončil u socialistů, za něž byl také poslancem. V roce 1976 spoluzaložil tehdy radikálně levicové noviny La Repubblica. Ty se sice časem posunuly víc ke středu, ale původní linii nikdy úplně neopustily – a na katolické církvi proto nenechávaly nit suchou.

Je zvláštní, že papež prokazuje takovou afinitu právě tomuto člověku; je to novinář, kterému rozhovory poskytuje nejčastěji. Ale pořád by na tom samo o sobě nebylo nic špatného – i rozdílní lidé si mohou dobře porozumět a vést plodnou debatu z odlišných pozic. Jak však věřit Vatikánu, že Scalfari čtyři z pěti rozhovorů překroutil, když Scalfari trvá na tom, že jeho transkripce jsou věrné, a papež mlčí a stále mu poskytuje další rozhovory? Který člověk by vydal svá slova a svou pověst pětkrát všanc neserióznímu pisálkovi, který mu prakticky pokaždé vloží do úst něco jiného? Řím sice promluvil, ale věc tím ukončená není. Pochybující mají dobré důvody, proč věřit spíše Scalfarimu.