Jedeme dál. Ale kam?

Jiří Drahoš v sobotu odpoledne, když uznával porážku v druhém kole prezidentských voleb, energicky oznamoval aplaudujícím příznivcům: „Jedeme dál.“ Pochopitelně se dočkal aplausu, vyjádřil taky sentiment, který byl jistým způsobem přiměřený té chvíli. Aby ale ta slova měla ještě jinou hodnotu než to, že byla schopna vybudit lidi k nějakému momentálnímu vzruchu, bylo by asi dobré vědět, kdo a jak pojede a plus minus kde je to „dál“. Přiznávám skepsi v tom ohledu. Před pěti lety z tábora tehdy poraženého Karla Schwarzenberga taky zaznívalo, jak bude energie, kterou jeho stoupenci dokázali vložit do volební kampaně, dál udržována a využita, vznikne z ní nějaká politická síla. Nestalo se. Přitom Schwarzenberg je člověk politicky zkušenější a pro politiku disponovanější než Jiří Drahoš. 

Hodně se toho v posledních dnech napsalo a ještě napíše o tom, proč Drahošova kampaň neuspěla, často jsou to relevantní postřehy. Ta zásadní chyba ale nebyla jeho či lidí z jeho kampaně. Protože Jiří Drahoš byl naplněním určitého široce sdíleného ideálu – prezidenta, který bude především důstojný, kultivovaný a slušný, bude jakýmsi vrchním vychovatelem společnosti. Ukázalo se víc než jasně, že to nestačí. Ani v situaci, kdy protivník je evidentně vyčerpaný a za zenitem.

Prezidentské volby tak potvrdily rozdělení sil, které naznačily už ty sněmovní. Ty určující a v tuto chvíli spolupracující tendence jsou na jedné straně oligarchický technokratismus (nebo rádoby technokratismus), strana dohledu a makání, a na druhé vulgární národovectví (nebo rádoby národovectví), strana ublíženosti epických rozměrů, izolacionismu a siláckých řečí. Ta první tendence je reprezentovaná nějakou jasnou mocenskou pyramidou s „nejvyšším oligarchou“ na vrcholu. Ta druhá je spíš volné sdružení partají a politiků, od Okamury přes Filipa a Chovance ke Klausovi mladšímu. V jejím centru je prezident, který ale nemá nějaký vlastní politický projekt kromě odplaty (a v prvním období ještě znovuzvolení). Momentálně tyhle dva sklony působí synergicky (projeví se to, obávám se, třeba ve vztahu k veřejnoprávním médiím). Jistě to tak ale nemusí vydržet. 

Existuje ale i velká skupina voličů, která ani jednou z těch tendencí není reprezentována a která existuje od politiky jaksi odděleně – její příslušníci nějaké strany volí, ale necítí se s nimi být příliš spjati. Její politické angažmá se vybíjí spíš jednorázově – třeba v době prezidentské kampaně. Většinou prohraje a dost nad tím pak smutní. Pro ty prohry se ex post dají najít nějaká dílčí vysvětlení, často, opět dílčím způsobem, pravdivá. Po všech těch neúspěších by se ale taky měla ptát, jestli není něco v nepořádku ne s okolnostmi a tím kterým konkrétním kandidátem, ale s ní samotnou. Jestli způsob politiky, kterou si uvykla dělat, není efektivní, protože efektivní být prostě nemůže. Že nějakou politickou reprezentaci prostě potřebuje a potřebuje taky odvádět nějakou tu drobnou politickou práci (jasně, je to floskule). A taky si připustit, že k dosažení důležitých cílů je někdy potřeba potlačit vědomí důležitosti vlastní.