V rozhlase straší

„Strašidýlko Emílek patří do všech postýlek!“ řekl moderátor zpráv, ale nebylo to vysílání pro děti. Poslouchal jsem rádio, které o sobě tvrdí, že ví, jak to všechno je. Zprávy, které uváděl, vypadaly podle toho. Bude zima, bude hlad, zdraží všechno, vrátí se epidemie, vláda nic nedělá, důchodci se budou muset koupat ve studené vodě.

Celé to vysílání působilo jako tanec jinak oblíbeného hada Ká z Kiplingova Mauglího.

„Tak co posssluchači“, zasyčela moderátor-Ká temně, „jestlipak bez mého pokynutí hnete rukou či nohou?“

„Bez tvého pokynutí nehneme ani rukou, ani nohou,“ odpovídal jsem jí už i já v tom děsivém snu a pozvolna se stával jednou z Kiplingových vyděšených opic.

Pak přišlo interview dne a tam se všechno opakovalo v duchu myšlenky, že nejlíp se prodávají ty nejhorší zprávy. A pod rouškou prohlášení, že bychom se neměli nechat zaskočit, se zase strašilo a strašilo, až měl člověk pocit, že to ty lidi baví.

„Nic to není,“ řekl nakonec Mauglí. „To jen Ká dělá v prachu kroužky.“

A pak jsem se probudil. Znáte takový pocit, že se napůl proberete a nevíte, kde jste, co se s vámi děje a kolikátého je? Tak to přesně se stalo.

V hlavě se mi těžce dopromítával ten strašidelný sen a mně došlo, že jsem včera celou dlouhou cestu z koncertu poslouchal tohle rádio. „To máš za to,“ řekl jsem si a pomalu se vyškrábal z postele.

Tak to dopadá, když se informace chápe jako zboží, jako něco, co se musí především dobře prodávat. Musí to mít přitažlivý obal, i kdyby se kvůli tomu mělo lhát. Nedávno jsem si to vyzkoušel i já. Zvolil jsem pro svůj fejeton titulek Válka na Islandu. To byste koukali, kolik to přitáhlo čtenářů k mé úvaze o nebezpečí předimenzovaného turismu pro tuto ostrovní zemi! V případě titulku je to tak asi v pořádku, jenže často se takhle koření celé zprávy a články. A nejvíc funguje vyvolávání strachu. Strašidýlko Emílek patří do všech postýlek!

Když se vracím k tomu snu, začínám se nejvíc děsit toho, že se v něm neobjevilo to skutečné nebezpečí, které nám hrozí a s nímž se musíme potýkat – válka. Tu máme pár kilometrů od hranic. A někdo nás tu straší podružnostmi a mlčí o podstatných věcech.

Ve srovnání s možnou válkou jsou všechny ostatní problémy zvládnutelné. Kvůli tomu, aby tu nebyla, budu klidně platit dražší benzin nebo úplně přestanu jezdit autem, vezmu si dva svetry, odpustím si avokáda a zmrzlinu a budu šetřit elektřinou. Pamatuji si, že i v šedesátých letech byly velké ekonomické problémy. Občas nám v rámci úspor vypínali proud nebo organizovali akce, kdy lidé v celé čtvrti zhasli, mávali na sebe z oken zažehnutými svíčkami a vysílalo o tom rádio. Pokud si vzpomínám, nikdo tehdy moc nebrblal, nebral to fatálně a nevěštil zkázu světa. A to jsme prosím žili v totalitě.

Teď se máme pořád dobře. Tohle samozřejmě ví i rádio, které o sobě říká, že si ho máte pustit, „když chcete vědět proč“. Jenže místo rozumného a střízlivého informování straší. Přestaňte dělat v prachu kroužky, kolegové, nebo vás nebudu poslouchat! A nelezte mi do snů. Je čas toho vašeho Emílka vykopnout z postele... a taky se nebát… a taky nekrást.