Petr Uhl: český revolucionář

KOMENTÁŘ

Petr Uhl: český revolucionář
Novinář a signatář Charty 77 Petr Uhl. Foto: Saša Uhlová, CC BY-SA 2.0/ Wikimedia Commons
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ve věku osmdesáti let zemřel v pondělí Petr Uhl, český novinář a komentátor a politik (po revoluci poslanec, v letech 1998–2001 zmocněnec vlády pro lidská práva), autor několika knih (dožil se ještě vydání výboru svých textů z let 1969–1989 pod titulem Za svobodu je třeba neustále bojovat), význačný bojovník proti komunistickému režimu, jejž ale na rozdíl od většiny ostatních disidentů kritizoval zleva jako ne dost socialistický, socialismu se zpronevěřivší.

První, čtyřletý trest dostal v roce 1970 za svou úlohu v Hnutí revoluční mládeže, které založil s dalšími studenty vysokých škol, jeho členové se hlásili ke krajní levici, trockismu, maoismu – podobně jako revoltující západoevropská mládež v té době. Mnozí členové té skupiny v pozdějších letech dospěli k jinému politickému přesvědčení, krajním případem je Jaroslav Bašta, čerstvě zvolený do sněmovny na kandidátce SPD. Petr Uhl ale u svého revolučního přesvědčení zůstal.

Rozhodně ale nenaplňoval romantickou představu revolucionáře jako rozevlátého muže s hlavou v oblacích. Byl to muž velice praktický, až pedantický, striktně racionální, rozhodně nijak zvlášť múzický typ, dbalý jaksi procedurální stránky věcí, v někdy bohémském prostředí zdejšího disentu musel občas trpět. Ta revoluce pro něj byla také praktickou činností.

 

Začátkem osmdesátých let jsem četl jeho knihu Program společenské samosprávy, obsahovala i jakýsi stručný revoluční manuál, tehdy jsme se s kamarády smáli představě, jak v zájmu vítězství revoluce obsazujeme hlavní poštu, protože představa převzetí moci, pádu režimu v důsledku vystoupení zdola nám přišla naprosto nereálná. Během pár let se vidělo. Odpor proti totalitě Petr Uhl bral taky jako otázku nějaké praxe, byl důležitou postavou českého disentu také z organizačního nebo třeba i konspiračního hlediska, blízce na tom spolupracoval s lidmi, kteří mu byli ideově velice vzdáleni, třeba Václavem Bendou. Režim tenhle jeho význam chápal a „ocenil“ ho dalším, pětiletým trestem.

Revoluce roku 1989 jistě v mnoha ohledech nenaplnila jeho představy. Celoživotně patřil k názorové menšině, a možná i proto velmi neúnavně a třeba i umanutě bojoval také za práva menšin – třeba romské. Jeho politická a publicistická práce byla, řekněme, velmi vyhraněná. Člověk pohybující se v názorovém mainstreamu porevolučních let (jako třeba já) v ní jistě a snadno našel mnoho důvodů k nesouhlasu, třeba i prudkému. Nemuselo to ale otřást jeho přesvědčením, že v případě Petra Uhla to všechno vychází z nějakého fundamentu, oddanosti ideji lidských práv a snad i tomu člověku, který jimi má být nadán a který je něčím víc než jen součtem svých omylů. Navíc by bylo pošetilé tvářit se dnes, že s naprostou jistotou víme, kdo, v čem a jak se mýlí.

Petr Uhl možná nebyl člověk, jemuž by osoba mého založení svěřila ten či onen státní úřad. Byl to ale člověk, kterému bych v těžkých dobách svěřil tajemství, na němž by závisela moje svoboda. Skutečnost jeho odchodu, stejně jako odchodu každého člověka, jen zvýraznila, která z těch dvou charakteristik je nesrovnatelně podstatnější.

×

Podobné články