Měli jsme tajnou skrýš, kterou StB nikdy neobjevila, říká Kamila Bendová

Kamila Bendová tvořila zázemí svému manželovi, mluvčímu Charty, členovi VONS a politickému vězni Václavu Bendovi. Spolu reprezentovali konzervativní, katolické křídlo disentu. Kamila Bendová s manželem provozovala doma v Praze na Karlově náměstí jeden z klíčových otevřených bytů, které sloužily jako centrum disidentského života a styčný bod pro mimopražské disidenty.

Váš muž Chartu v první vlně nepodepsal, přátelé ji před ním zatajili, protože byl zrovna v zaměstnání ve zkušební lhůtě, takže se připojil po jejím zveřejnění. Čím to pro vás začalo?

Znali jsme se s Ivanem Havlem, vedl mému muži diplomovou práci. Jeho bratra Václava jsme do Charty v podstatě neznali. Nicméně když zavřeli Plastiky, přišla za námi Věra Jirousová, jestli bychom nemohli zprostředkovat setkání Václava Havla a Jiřího Němce. Asi že jsme byli neutrální půda, oni dva spolu byli v 60. letech v Tváři a pak se jejich cesty rozešly. Tady u nás se znovu dali dohromady a začali akci. Pak jsme s tím na nějakou dobu nic společného neměli, Jiří Němec bral náš byt jako místo, kam bude mít po Chartě možnost se uchýlit nebo si schovat nějaké věci. Pak ale přišel leden 1977, můj muž Chartu hned podepsal s tím, že vlastně nelze nepodepsat.

Konzultoval to s vámi?

Samozřejmě, podepsal s mým souhlasem. Nicméně já jsem si v první chvíli neuvědomila, co Charta bude obnášet, jak moc ovlivní náš život. Já jsem ji nepodepsala, pracovala jsem v Matematickém ústavu Československé akademie věd, měli jsme tehdy pět dětí a tomu nejmladšímu bylo půl roku. Už v listopadu 1977 se začal jaksi zárodečně připravovat VONS, tedy výbor, který se bude starat o politické vězně. Člověk se v té době v běhu seznamoval se spoustou zajímavých lidí, byli jsme mladí, bylo nám třicet. A do té doby jsme například neznali žádné eurokomunisty. No a když v dubnu 1978 VONS konečně vznikl, scházel se od začátku u nás doma. A brzy po jeho ustavení jsme měli první prohlídku. Poprvé tak, že přišli, Vaška odvedli a mě vyslýchali doma, přičemž sebrali ze stolu nějaké papíry. A dva dny nato přišli znovu s tvrzením, že nám ty papíry vracejí, jenže to byla regulérní domovní prohlídka.

Jak taková domovní prohlídka probíhala?

Vždycky to byl dlouhý a dost děsivý zážitek. Přišli v pět ráno, a protože máme dlouhou chodbu v bytě a zvonek jsme nejdřív neslyšeli, tak oni do zvonku zatloukli hřebík, aby zvonil pořád. Děti zvonek slyšely hned, ale měly pocit, že když my nevstáváme, bude to nějaký omyl. No a potom stojíte ve svém bytě v noční košili, když jdete na záchod, doprovází vás policistka, prohlídka trvá od rána do odpoledne. Celou dobu je u vás deset patnáct lidí v civilu, kteří se střídají, ale vy samozřejmě musíte být doma, trochu vaříte, vypravujete děti do školy. Dětem před odchodem prohledávají tašky. S prohlídkou začnou v prvním pokoji a berou jednu místnost po druhé. Všude se hrabou, v šuplících i ve spodním prádle. Samozřejmě po sobě nechají hrozný nepořádek. A samozřejmě vy máte po bytě spoustu věcí, u kterých nechcete, aby na ně přišli. My jsme měli tajnou skrýš, kterou StB nikdy neobjevila, a do té skrýše jsem každý večer musela takzvaně uklízet – nejdůležitější dopisy s cizinou, rukopisy, koncepty. Večer co večer, až do listopadu 1989. A nakonec existuje takzvaný disidentský sen: že se probudíte zvoněním. Ačkoli ve skutečnosti nikdo nezvoní. Vy v tom polosnu čekáte na další zazvonění, a když žádné nepřijde, víte, že se vám to zdálo. Prohlídky ale s sebou nesly i legrační momenty: jednou nám tu našli pistoli na kapslíky, estébák ji vzal do ruky, jako že z ní vypálí, a druhý na něj tasil. Málem se nám tu postříleli.

Jak jste snášela výslechy?

U výslechů jsem neodpovídala nikdy na nic. To vzniklo tím, že Vašek se mě vždycky po návratu ptal, na co se ptali a co jsem jim odpověděla. Já jsem se bála, abych v jeho očích neudělala chybu. Měla jsem ovšem jako žena určitou výhodu, že mě nebili, zatímco některé mladší kluky, například Standu Adámka, za neodpovídání na otázky ztloukli.

Počítali jste s tím, že v bytě máte odposlech?

Jistě. Byl tady u křesla, na kterém sedával Vašek. Nebezpečí provalů při odposleších jsme řešili tak, že se s hosty chodilo na schody do mezipatra a tam se u okna spousta věcí mohla domluvit. A zadruhé jsme používali takové ty mazací tabulky, dětské hračky. Telefon nám sebrali v roce 1978, osm následujících let jsme oficiálně měli kabelovou poruchu. A když nám zničehonic někdy v roce 1986 telefon najednou opět fungoval, byl v něm horký čili okamžitý odposlech.

Celý rozhovor Daniela Kaisera si můžete přečíst v knize Proměny světa. Nyní ji nabízíme v kombinaci s navazujícím titulem Proměny života v rámci letní nabídky za zvýhodněnou cenu 599 korun. Objednejte si tento výjimečný set ještě dnes. 100 rozhovorů, 1000 stran. Získáte knihy Proměny světa a Proměny života, dvě knihy plné inspirativních rozhovorů.

ROGER SCRUTON, filozof
DOUGLAS MURRAY, spisovatel a aktivista
TIMOTHY SNYDER, historik
EDWARD LUCAS, novinář a spisovatel
GEORGE FRIEDMAN, odborník na národní bezpečnost a geopolitiku
ROD DREHER, spisovatel
MATTHIAS BURCHARDT, antropolog
ALAIN FINKIELKRAUT, filozof
PASCAL BRUCKNER, spisovatel a intelektuál
GUY SORMAN, ekonom a filozof
ALAIN DE BENOIST, filozof
IVAN KRASTEV, politolog
MANFRED SPITZER, psycholog a neurolog
PAUL RUSESABAGINA, aktivista

Evropa, Izrael a islám

ŠMUEL BAR, specialista na radikální islám
DANIEL SCHUEFTAN, akademik
PAUL LENDVAI, spisovatel a komentátor
JIŘÍ HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, podnikatel a diplomat
PAWEL SPIEWAK, ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě
ANDRZEJ NOWAK, historik
DANIEL PIPES, historik
TOM HOLLAND, historik a spisovatel
JOHN O’SULLIVAN, spisovatel a komentátor
ROBERT GERWARTH, historik
DANIEL HANNAN, poslanec Evropského parlamentu a intelektuál
SEYRAN ATESOVÁ, bojovnice za lidská práva

Český svět

DOMINIK DUKA, arcibiskup
JIŘINA PREKOPOVÁ, psycholožka
MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka
KAMILA BENDOVÁ, matematička
PETR ČORNEJ, historik
JOSEF KOUTECKÝ, lékař
JAROSLAV RÓNA, sochař a malíř
DEBORAH TIGRIDOVÁ, lékařka
ROBERT KVAČEK, historik
STANISLAV KOMÁREK, biolog
JIŘÍ BARTOŠKA, herec a prezident festivalu
MICHAL PULLMANN, děkan Filozofické fakulty UK
JAROSLAV VRZALA, veterán protikomunistického odboje
PAVEL KOLÁŘ, fyzioterapeut
JAN PIRK, kardiochirurg
KAREL SCHWARZENBERG, politik
ONDŘEJ FOUS, zahradník
JAN MACEK, akademik
RADKIN HONZÁK, psychiatr a spisovatel
PETR PITHART, politik a esejista

Rusko a my

VIKTOR JEROFEJEV, spisovatel
PETER POMERANTSEV, novinář a spisovatel
MARK GALEOTTI, analytik
VLADIMÍR BUKOVSKIJ, disident