Strach z islámu není islamofobie

KOMENTÁŘ

Strach z islámu není islamofobie
Islám, křesťanství a judaismus jsou tři monoteistická náboženství, tři abrahámovská náboženství, což je má kvalitativně stavět na jednu úroveň. Mezi nimi ale panují podstatné rozdíly, jeden je naprosto klíčový, píše Tereza Viry. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Viry
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Pánovi, který před tureckým konzulátem v Londýně zapálil knížku a dostal za to pokutu 240 liber, jsme se už věnovali. Ještěže ho o nerozumnosti takového počínání včas přesvědčil náhodný kolemjdoucí a exbratr ve víře, nožem, jinak by ho to nejspíš vyšlo ještě dráž. Shořelo by víc písmenek.

Hamita Coskuna osvobodil 10. října odvolací soud, uznav, že ani ve Starmerově dystopické Británii nelze na svobodu projevu ještě úplně rezignovat, že – slovy klasika – pořád tak trochu žije, tedy je ouředně povolené vyjádřit i takové názory, které mohou šokovat, znepokojit či urazit.

 

Na rozsudku je pozoruhodné hlavně to, že vůbec nějaký musel padnout – že se islamofobií, znevažováním náboženských symbolů či textů, prostě rouháním vůbec musejí zabývat soudy sekulární země. V kontextu loňských 12 tisíců zatčení a 1200 odsouzení za posty na sociálních sítích to ale smysl dává.

Británie sice Magnou chartou před osmi sety položila základy moderní právní kultury, ale zdá se, že ta tam taky končí. Coskunovo osvobození je spíš než přihlášením se k odkazu Magny charty takovým křečovitým tikem ve stylu právě sťaté slepice: tělo ještě běhá, zmateně plácá křídly, že se ještě občas „trefí“, neznamená, že naprosto neztratila orientaci: že nepřišla o hlavu.

Mým referenčním bodem k tématu „islamofobie“ je reakce íránského spolužáka mého francouzského muže z kurzu češtiny, říkejme mu Ali. „Jako že se někdo dopředu bojí islámu? Tak to dobře dělá! Islámu byste se tady měli bát všichni.“ Alimu se s manželkou podařilo z Íránu utéct, po nějakých peripetiích zakořenili v Praze, kde oba pracují na vysoce kvalifikovaných pozicích, přičemž národní hospodářství podporují také pravidelnou, ne však nadměrnou konzumací českého piva. Tento level integrace chcete.

Mým druhým referenčním bodem je to, co – opět manželovi, ale ještě ve Francii – ve slabé chvíli svěřil jeho (vysoce kvalifikovaný) kolega Muhammad, původem ze Saúdské Arábie. Muhammad žil ve Francii deset let, fungoval zcela neproblematicky, pouze držel ramadánový půst, a když se do kanceláře objednávala pizza, nikdy si nedal salámovou. „Já vím, že to tady v Evropě máme jinak,“ prohlásil během jednoho mezikulturního dialogu zdánlivě zcela integrovaný Saúd. „Ale pro mě jsou všechny ženské, které s někým spaly před svatbou, kurvy.“

Islám, křesťanství a judaismus jsou tři monoteistická náboženství, tři abrahámovská náboženství, což je má kvalitativně stavět na jednu úroveň. Mezi nimi ale panují podstatné rozdíly, jeden je naprosto klíčový.

Judaismus představuje zejména soubor praktických pravidel, jak žít morálně a eticky. Jeho 613 přikázání reguluje všechny aspekty života, věřící Žid musí dodržoval rozsáhlý soubor jednoznačných pokynů. Není ale misijní – nikoho neobrací na víru (rabíni naopak tradičně konverzi rozmlouvají, on si člověk přestupem k židovství nic neulehčí, pokud tedy nepočítáme deko předkožky).
Křesťanství je misijní, ale zůstává osobní, soukromou záležitostí – praktický způsob života reálně stanovuje jen minimálně (umělý potrat není „životní styl“). Co je císařovo, dejte císaři, Bohu, co je boží, stojí v evangeliích.

Islám ale kombinuje obé: je jak maximálně regulující, tak misijní. Podrobení se Alláhovi představuje úplný životní systém skutků a poslušnosti. Islám expanduje a ovládnuté zároveň politicky mění ke svému obrazu. Nejde tedy jen o teologii, jde o politiku. Naši marxističtí přátelé by klidně mohli použít svůj oblíbený výraz „imperialistický“. Co z toho plyne pro Evropu, kde muslimátka již leckde převažují nad dětmi původních etnik, která se dobrovolně rozhodla vyhynout? Že pokud se společnost islamizuje, nebude to „jen“ transformace prostoru duchovního, ale postupné převzetí všech institucí.

 

×

Podobné články