Rodiče mohou už bezmála dva týdny zapisovat své ratolesti do prvních tříd základních škol – a od letoška je následkem školské novely čekají změny. Zásadním bodem jsou přísnější pravidla pro odklady. V minulosti se u nás odkladu dostávalo až čtvrtině všech prvňáků, a to se má teď dramaticky redukovat. Číslo je to prý příliš vysoké, neboť vůbec neodpovídá praxi v jiných zemích, kde je podíl odkladů řádově nižší.
Republika tím navíc údajně tratí ekonomicky, podle předloňského odhadu analytiků z PAQ research až 4 miliardy (!) korun ročně, poněvadž odložený nástup do školy se po letech propíše i do opožděného nástupu do práce. Nemluvě o tom, že dříve pracovat by mohli i rodiče mladších dětí, kteří doposavad marně čekali na místa ve školkách, která zabírali odložení předškoláci. Ti by teď měli uvolnit prostor a nastoupit do lavic. To všechno zní skvěle – tedy alespoň do chvíle, než si uvědomíme, že autoři novely a její příznivci evidentně nezjišťovali, v jakém stupni zralosti děti do první třídy fakticky přicházejí a zda jsou vůbec na školní docházku připravené.
Poslední roky se obhájci změn především zaklínali mezinárodním srovnáváním a akcentovali, že evropský průměr je hluboko pod českou mírou odkládání. Přehlíželi přitom ale zásadní skutečnost: v různých zemích znamená pojem „prvňák“ často něco úplně jiného než u nás. Školská legislativa se napříč Evropou natolik liší, že srovnávat pouhý podíl odkladů je zavádějící, protože děti začínají být školou povinné v různých zemích různě brzy, a když se podíváme na data o skutečném věku žáků při nástupu do školy – což autoři novely zjevně neudělali –, zjistíme, že čeští prvňáci jsou často dokonce mladší než evropský průměr a naše třídy jsou věkově homogennější než ty v zahraničí. Prvňáky máme například mladší než sousední Německo či Rakousko. Hlavním důvodem pro změnu bylo tedy srovnávání jablek s hruškami, a proto je v tuto chvíli dost možné, že na základě chybných předpokladů se nám dostane také chybných výsledků – což u něčeho tak podstatného a citlivého, jako je začátek vzdělávání malých dětí, není radno brát na lehkou váhu.
Poměrně znepokojivé – až děsivé – ukázky toho, jak nedomyšlená byla úvaha za změnami ve vztahu k odkladům, se nám dostalo minulý týden, kdy na serveru iRozhlas o věci debatoval Pavel Klíma z TOP 09, který je autorem školské novely, s Hynkem Cíglerem, výzkumníkem v psychologii z Masarykovy univerzity, jenž na pochybení již více než rok vehementně upozorňuje. Cígler zde konstatoval, že čeští prvňáci jsou v průměru zhruba stejně staří jako jinde v Evropě. A v zemích, kde tomu tak není, je to zčásti proto, že tam běžná první třída vypadá jinak než u nás – že jde spíše o jakousi přípravku na učení než o výuku čtení a psaní, na jejíž náročnost jsou potřeba vyšší schopnosti žáků.
Když se moderátor ptal Klímy na to, jak tento fakt zohledňoval, když změny připravoval, dostalo se mu vskutku bizarní odpovědi: „Slyším to poprvé. My jsme národ Jana Amose Komenského a ten řekl, že dítě v šesti letech je zralé na to, jít do školy. A ten šestý rok se ukazuje jako správné rozhodnutí,“ odvětil bývalý poslanec za TOP 09. Kdo by to byl řekl, že Komenský bude mít v současnosti takový vliv, že? Každopádně i kdybychom Klímovi uznali jeho staromilské zalíbení v učenci ze 17. století, nemůžeme být následně stejně vstřícní k jeho argumentu, že „v běžném vyspělém světě je [odkladů] maximálně 3 až 5 procent“ – pokud totiž ve „vyspělém světě“ používají jiné standardy než Komenský, pak Klíma porovnává dvě nesrovnatelné věci.
Tady nejde jen o lehkovážné a svévolné „prodlužování dětství“ potomků, čímž se rodičovská snaha o odklad často zatracuje, ale o otázku základní připravenosti na školu. U vývoje kognitivních schopností dětí hraje totiž zásadní roli proces zrání – ten na rozdíl od učení nelze příliš uspíšit, neboť je v rukou přírody, a děti zkrátka potřebují čas na to, aby jejich neurální soustava uzrála do patřičné úrovně a ony nabyly schopnosti, bez nichž se číst a psát naučit pořádně nedokážou, i kdyby se snažily sebevíc. Mnohé děti tak teď budou frustrované již v první třídě, což zakotví jejich vztah ke škole a učení od samého začátku – a ten se může táhnout daleko do budoucna. Vytváří se tak problém, který by byl snadno řešitelný prostým odkladem o rok tak, jak tomu bylo v minulosti.
Klíma sice namítá, že učitelé budou speciálně školeni, aby s nezralými dětmi dokázali pracovat, ale to do výuky v první třídě vnáší zbytečnou komplikaci, která by jinak vůbec nemusela existovat. Navíc, jak upozorňuje Cígler, řada učitelů v prvních třídách očekává, že v lednu bude většina prvňáků schopná alespoň nějak číst a psát. „A tady to prostě nenastane, protože část z nich se to nebude schopná naučit. Očekávání učitelů se tak střetne s reálnými možnostmi dětí,“ varuje psycholog.
Jak budou pedagogové schopni se se změnou vyrovnat, začneme poznávat až od letošního podzimu, kdy se do tříd dostanou žáci, kteří by v minulosti dostali odklad. Snad ale lze na tomto případu spatřovat i varování obecnější povahy. Jde totiž o příklad situace, kdy se povrchní znalost a téměř slepá víra v zahraniční vzory pravděpodobně mine účinkem, protože nevěnovala dostatek pozornosti skutečnosti, že na domácí scéně se věci dějí s určitou logikou – a že rozdílnost od zahraničí nutně neznamená selhání či pochybení, nýbrž že může mít svůj velice dobrý důvod.
00:01
