František Josef I. naučil Čechy vzhlížet k panovníkovi. Úcta se přenesla i na prezidenty

Když se řekne František Josef I., vybaví se dnes většině Čechů známá scéna z Haškova Švejka, kdy hostinský Palivec vysvětluje, proč v jeho hospodě U kalicha nevisí portrét Císaře Pána: „Visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku...“

Čeští diváci, kteří se dívali na nedávno uvedený populární seriál o životě Alžběty Bavorské, která se stala rakouskou císařovnou přezdívanou Sissi, si většinou nespojili, že mladý císař, kterého v seriálu hraje mladý a pohledný Jannik Schümann, je vlastně ten starý dědek s licousy, kterého znají ze Švejka.

V českém dějepisectví převažuje spíše negativní vyobrazování Františka Josefa I. Vztah našich historiků k císaři je ambivalentní, na jednu stranu oceňují jeho roli integrujícího symbolu v mnohonárodnostní monarchii, ale zároveň mu nemohou odpustit jeho odpor vůči českým emancipačním snahám.

Navzdory negativnímu vnímání Franze Josefa si z dob jeho dlouhé vlády odnesla česká populace důležitou potřebu posvátnosti hlavy státu. Úcta k úřadu prezidenta – ať je jím kdokoli – se nápadně podobá úctě k císařskému majestátu. Nejvýraznější je to samozřejmě u „tatíčka Masaryka“. Jak císař habsburské monarchie, tak první prezident Československa bývali zobrazování jako vznešený vzor píle a plnění povinností. Bylo zdůrazňováno, jak mysleli na lid, snažili se zmírnit jeho bídu, byli štědří k potřebným, hovořili často s prostými lidmi, byla známa jejich materiální skromnost. Masaryk měl navíc prostý původ, císař byl zase střídmý a mírný.

Představa, že hlava českého státu je inkarnací spravedlnosti a prozřetelnosti, přežila i komunistické prezidenty a trvá dodnes.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.