Svoboda projevu v době korporátní tuposti

KOMENTÁŘ

Svoboda projevu v době korporátní tuposti
Norberta Bolze, teoretika médií a komentátora německého deníku Die Welt, ve čtvrtek ráno probudila policie a udělala u něj domovní prohlídku. Foto: Profimedia
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Norberta Bolze, teoretika médií a komentátora německého deníku Die Welt, ve čtvrtek ráno probudila policie a udělala u něho domovní prohlídku. Stalo se tak kvůli jeho komentáři na sociálních sítích, Bolz sarkasticky porovnal titulek názorového textu v levicových novinách Tageszeitung se známým nacistickým sloganem „Německo se probouzí“, přičemž ten slogan také ocitoval. To stačilo. Činorodost německé policie vzbudila značné a naprosto oprávněné pobouření.

 

Mnoho lidí se právem obává, že prostor pro svobodu projevu se v některých částech Evropy zužuje, že jsou postihována, třeba i trestně, vyjádření, která by dřív prošla bez povšimnutí. Někteří za tím vidí jakýsi pozvolna a důsledně uskutečňovaný zlovolný plán, jehož cílem je nějaká forma všeobecného zotročení. V tom případě by ovšem ty temnými úmysly vedené západní elity byly daleko schopnější (organizačně i jinak), než by se mohlo zdát z těch jejich výkonů, které jsou pozorovatelné i okem nezasvěceného smrtelníka.

Reálnou a vážnou hrozbu pro budoucnost svobody projevu ovšem představuje stará dobrá byrokratická tupost. Velmi viditelné je to i v Bolzově případě. Každému aspoň trochu myslícímu člověku, pokud se tedy zrovna nevzpamatovával po zásahu balkonem do hlavy, muselo přece být naprosto jasné, že Bolzův komentář není žádnou propagací či oslavou nacismu. Jenomže pokud se takový člověk stane součástí instituce, jedná jménem instituce a sleduje nějaké svoje cíle uvnitř instituce, může i tak to komando vyslat. Prostředí velkých institucí má totiž nějaké svoje, obávám se, neměnné charakteristiky, jež je sice možné ve šťastnějších časech zmírňovat, nikoli však odstranit (nemyslím tím ovšem, že se vztahují na všechny, kdo v nich pracují, v životě jsem na úřadech potkal dost velice vstřícných úředníků a úřednic). K životu instituce patří také neustálé krytí si zad, rigidní výklady komplikovaných a někdy třeba protichůdných pravidel, byrokratický pajazyk, jehož užívání proměňuje myšlení člověka v institučním prostředí. Pověřit takovou instituci dozorem nad lidským projevem nutně vede k případům, jako je ten Bolzův, k tomu, že se stanou ne výjimkou, ale pravidlem. A jestli si někdo myslí, že to bude jinak, bude-li stát řízen jako firma, je mi líto. Velké firmy se v tom ohledu nijak neliší od státní byrokracie.

Princip svobody projevu není založen na přesvědčení, že člověk je úžasná bytost, hlavou se mu honí samé úžasné věci a byla by nesmírná škoda, kdyby o ně byl svět kvůli nějaké restrikci ochuzen. Čím víc názorů a vůbec slov bude hlasitě znít, tím budeme všichni bohatší. Nutnost svobody projevu reflektuje vědomí, že lidé jsou rozporní, chybující, hloupí a někdy taky zlí, a proto musí být jejich moc nad druhými kontrolována a taky omezena jen na tu nejnutnější míru. Prostředí velkých institucí je navíc mění a v něčem přibližuje strojům. Úlohu dohlížitele teď navíc zčásti hrají i skutečné stroje a jejich podíl na „ochraně“ veřejné debaty se pravděpodobně bude dál zvyšovat, třeba i prudce. To si pomůžeme.

×

Podobné články