„Vaculík mi dal ránu do zad a nikdy se neomluvil. Havlův typ jsem nebyla“

Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ludvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička, když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk. Rozhovor s ní je z července 2020.

Občas někdo tvrdí, že literatura je mimo morální soudy. Ale vám se přece stalo, že stačila zmínka v jednom literárním díle, a bylo z toho stigma na kus života. Ludvík Vaculík se v Českám snáři jen tak mimochodem zmínil, že asi spolupracujete s StB. To muselo s člověkem zamávat.

Zamávat? To byla rána do zad, která mě na dlouho srazila na kolena… Když se ke mně doneslo, co o mně Vaculík v Českém snáři napsal, to už jsme byli s Pavlem v Německu, to bylo v roce 1981, tak to pro mě znamenalo jediné: že se musím odpoutat od všeho, co souviselo s disidentstvím, a protože se TAM v důsledku této pomluvy už nemůžu vrátit, protože mi TAM už nikdy nikdo nebude věřit…Vaculík byl přece King of the Samizdat a coby autor Dvou tisíc slov pořád ještě mravní autorita. A tak jsem se rozhodla přestat být Češkou. Což samozřejmě bylo iluzorní. Jsem sice po matce Němka, ale své češství ze sebe nemůžu vydrhnout. Ale ta pomluva bolela tak moc, že ji mohlo neutralizovat jenom něco neméně drsného. Nějaký protijed. A protože mě teď mnichovští emigranti také měli za fízlačku, přestala jsem mluvit česky. Už proto, že jsem neměla šanci to dementovat, vysvětlit, opravit. No a snad jsem udělala to, čemu se říká kariéra, právě díky této rezolutní terapii, této amputaci. A pokud jde o Vaculíka, jenž mi, přece šel za svatebního svědka – tak ten se mi nikdy neomluvil, to moravští frajeři neumějí, ale několikrát mě po roce 1989 v Německu navštívil v redakci, a pak mi napsal krásný dopis k jedněm kulatým k narozeninám, možná to byla jeho forma omluvy, kde tvrdí, že jsem mu jako ženská naháněla strach, ale že by mě byl stejně zlomil, kdyby byl býval chtěl… Ale ono to mělo pokračování. Když jsem se v roce 2002 byla navržena na kulturní senátorku, tak jsem se musela (dva dny před inaugurací!) představit poslancům, kteří mě doposud znali jen z novin… Pamatuju si dodnes, že to bylo pondělí. A ráno vyšel v Süddeutsche Zeitung na straně tři velký článek, kde stálo, že jsem byla spolupracovnicí československé Státní bezpečnosti a že o tom píše významný český disident a spisovatel v knize Český snář.

No teda, kdo to napsal?

Jeden z jejich nejrenomovanějších rešeršistů, který pro ně píše doposud. Já se tenkrát šla s výtiskem Süddeutsche Zeitung v ruce představit těm parlamentářům, a nemohla než opakovat: To není pravda, nevěřte tomu. To nebylo žádné peříčko… Ale téhož večera se do té aféry, která v mezičase už „jela“ na spolkové úrovni, zapojil můj šéfredaktor v Bildu a jeho prostřednictvím i dpa, německá tisková agentura – a ti se postarali o to, aby v úterý do Hamburku dorazilo dobrozdání od Vaška, tedy od Havla, a od Jiřího Gruši, a, nesmějte se, i od Pavla Landovského, kteří věrohodně prohlásili, že je to úplný nesmysl. A ve středu mě pak jak křesťanští, tak liberální demokraté zvolili… Tolik k partajní disciplíně. Jestli mi věřili, nevím. Doufám…

Vaculík se k tomu už nevyjádřil?

Přímo ne, ale když mu vyšla nějaká nová kniha, tak mi ji poslal s věnováním a vždycky tam byl nějaký málem něžný náznak, z kterého se dalo vysoudit, že ví, jak mi ublížil.

Jak na to obvinění reagoval Juráček, se kterým jste tehdy žila v jednom pokoji?

Tomu to vlastně bylo dost jedno. Jako kdyby šlo o další skurilní epizodu našeho melodramatického soužití, o hru, a ne s prominutím o život. Já mu ve svém zoufalství nabídla rozvod, aby na něho nepadl ani stín podezření, ale to byla – jak jsme oba věděli – spíš rétorická nabídka…V každém případě se touto aférou po dlouhé době zase jednou ocitl v centru pozornosti mnichovského exilového ghetta – a to ho do jisté míry bavilo, snad dokonce mu to mírně lichotilo. Pavla totiž bytostně ničilo, když se o něj nikdo nezajímal, když se stal jedním z bezejmenných, když nikomu nepřekážel ani nescházel. Proto pro něj přece bylo Německo takovým očistcem. Proto se mnou možná nešel na premiéru filmu Den plný idiotů, ke kterému jsem napsala scénář. Scénář! Já, brejlatá intelektuálka, jsem se mu pletla do řemesla, a ke vší hrůze byl můj scénář natočen jednou z hvězd německé mladé filmové vlny, zatímco jeho scénáře ležely ladem. Já už tenkrát sice tušila, jak strašná to pro něj musí být zkušenost, ale stejně… Stejně bych byla bývala ocenila, kdyby na tu premiéru šel.

Ulevilo se vám hodně, když jste se s Juráčkem rozešli a on se vrátil do Čech?

Ulevilo se mi, že se odstěhoval z našich 36 metrů čtverečných. Ale proč zapírat, že mi hrozně chyběl. A vlastně mi chybí dodnes. Řekla bych, že takhle fatálně a navždy může člověk milovat jenom jednou. Na Mount Everest taky lezete jen jednou.

A přitom jste si té jeho destruktivity byla dobře vědoma.

Já ho chtěla zachránit. Bojovala s ním o něj. To byla válka, kterou jsem prohrála.

Víte, co mi vrtá hlavou? Jak se mohlo stát, že vás pominul v citových záležitostech Václav Havel, když jste jednak mu byla dosti blízká a byla jste jeho pomocnicí při vydávání samizdatové Edice Expedice. A zadruhé jste byla přece zcela jeho typ.

Tak zaprvé: já nebyla jeho pomocnicí… To je další blud, který vypustil do světa Vaculík. Já naši EE dělala de facto sama, společně jsme hlavně sháněli autory, a Vašek podpisoval „imprimatur“. Mě sice s Vaškem seznámil Pavel, ale časem jsem na Hrádeček jezdila sama, neb právě pracovně. Jen pro úplnost: já znala už předtím Ivana Havla, který ke mně chodil na salony… Vašek nejenže nevěděl, kde naše knížky nechávám vázat, ale neznal ani písařky. Naštěstí, protože když ho pak po Chartě zavřeli, tak se člověk nemusel bát, že by to z něj třeba vytáhli. A víte, co mě na Havlových životopiscích fascinuje?

Že se vás na něj nikdy nikdo nezeptal.

Přesně tak. Určitě víte, že v průběhu své první vazby od ledna do květně 1979 estébákům slíbil, že už se nebude věnovat politice, ale jen literatuře. Ale jen co ho pustili, tak toto odvolání, které ho snad do smrti traumatizovalo, odvolal. A sice u mne, na mém psacím stroji. Krátce před půlnocí v den svého propuštění z Ruzyně u mě zazvonil. Zkrátím to: já zavolala Rudu Slánského, s nímž jsem se tehdy víc než kamarádila, Ruda přišel a společně jsme pak zformulovali ono „odvolání odvolání“… A víte, jak se pak dostalo na Západ?

To nemusím hádat…

… sorry, ale byla jsem to skutečně já, kdo ten text předal západním novinářům akreditovaným v ČSSR a americkému kulturnímu atašé.… Tohle nějak v knihách o Havlovi nebo o Chartě chybí.

Ale ještě jste mi neodpověděla na to, jak to mezi vámi s Havlem bylo. Přímo řečeno: nezamiloval se do vás? Blondýna…

Ale kdeže! Já jsem sice byla fyzicky jeho, jak říkají Němci, Beutetyp, něco jako typická oběť, ale zřejmě jako ženská moc svébytná, a těm se vyhýbal, jako většina machů… Mezi námi, který z těch VIP chartistů nebyl macho? Nehledě na to, že mi baculatí blonďáci neseděli a nesedí. Což věděl a respektoval, takže po téhle stránce mezi námi vládl skvostný klid, skoro bych řekla, že jsme byli parťáci. A navíc: Vašek byl přece ženatý. A pro mne byli ženatí mužští tabu.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Nyní ji nabízíme v kombinaci s bestsellerem Proměny světa v rámci letní nabídky za zvýhodněnou cenu 599 korun. Objednejte si tento výjimečný set ještě dnes. 100 rozhovorů, 1000 stran. Získáte knihy Proměny světa a Proměny života, dvě knihy plné inspirativních rozhovorů.

SOUBOR KNIH SI MŮŽETE OBJEDNAT ZDE.

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom