Zločinnost se vrací na úroveň, jakou USA nezažily třicet let

Jeden z nejproslulejších kampaňových spotů v amerických dějinách je spojen se jménem Willie Horton. Vznikl v prezidentské volební kampani v roce 1988, kdy proti sobě stáli úřadující viceprezident George Bush a jeho demokratický vyzývatel, guvernér státu Massachusetts Michael Dukakis. Televizní spot obvinil demokratického guvernéra, že podporoval program víkendových propustek pro vězně včetně vrahů. A že jeden z nich, Willie Horton, se v roce 1986 z dovolenky nevrátil, unesl mladý pár, terorizoval jej a dívku znásilnil. Tento spot je od té doby notoricky známý jako zavrženíhodný symbol podprahové rasistické komunikace.

Spotu nešlo vytknout žádnou nekorektnost. Dukakis sice program nevymyslel, ale když v roce 1976 státní zákonodárný sbor odhlasoval, že na propustky už nemají mít nárok odsouzení za vraždu prvního stupně, Dukakis změnu vetoval. Přesto hned vidíte, proč byl spot tak třaskavý. Byla v něm použita Hortonova fotografie. Horton vypadal děsivě. A byl černoch.

Ta epizoda zachycuje některé konstanty, které se za tu řadu let nezměnily. Spojené státy jsou relativně násilná společnost. Republikáni vidí kriminalitu především jako věc osobní zodpovědnosti a sahají ochotněji k represi, demokraté zdůrazňují roli společnosti a snaží se dát šanci prevenci a převýchově. Afroamerická menšina je kriminalitou zasažena víc než jiné skupiny – jako pachatelé i jako oběti. A proč tomu tak je, to je ožehavé téma.

Taky se za tu řadu let leccos odehrálo. Po několika letech od spotu s Hortonem se trend zlomil a kriminalita začala klesat. A to setrvale. Až donedávna, asi tak do roku 2015. A dnes je možné, že vývoj kruhem dospěje až zpátky k Williemu Hortonovi.

Ukázkou toho, že ideje mají následky, je ikonická role, již v jednom vypravování o zlomu v kriminalitě hraje esej sociálních vědců Jamese Q. Wilsona a George Kellinga z roku 1982 nazvaný Rozbitá okna. Jeho základní doporučení – že cesta ke snížení závažné kriminality vede přes postihování kriminality drobné, neboť viditelný nepořádek vysílá zločincům signál, že v této čtvrti na pořádek nikdo nedbá – dostala svou velkou šanci v praxi v New Yorku v devadesátých letech.

Celý text Martina Weisse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku Echo. Objednat si jej můžete zde.