Může být pravice pro chudé?

Nejvážnější společenské boje dneška se vedou v širším slova smyslu na kulturním poli a hranice rozdělení v nich probíhá jinudy než dřív. Přetrvává představa, že politická pravice je strana bohatých, zatímco levice zastupuje zájmy těch chudších. Fronta „kulturní války“ ale probíhá jinudy, k pravici se řadící konzervativce mohou volit i lidé z chudých vrstev, kteří si překotným společenským vývojem připadají odstrčeni, mnoho stoupenců západní pokrokářské levice je zase velmi dobře zajištěno – na její straně se angažují velké technologické a další firmy, na Západě je silně zastoupena v bohatých velkoměstech.

Často citovaná americká studie o „skrytých kmenech“, zpracovaná pro iniciativu More in Common v roce 2018, došla k závěru, že progresivní aktivisté (osm procent populace USA) jsou oproti jiným ideologicky definovaným kmenům disproporčně bohatší a také s (výjimkou krajních konzervativců) disproporčně bílí. Voliči výrazně sílících německých Zelených jsou především lidé z bohatých měst, nadprůměrně ekonomicky zajištění. Naopak polští vládnoucí konzervativci ze strany Právo a spravedlnost uskutečňují dost velkorysou sociální politiku, podle obvyklých měřítek levicovou. A je možné, že západní pravice obecně bude potřebovat najít nějakou svou sociálnější dimenzi.

Zvolení Donalda Trumpa a vítězství stoupenců brexitu, kterým napomohly hlasy „přehlížených“, kteří volili natruc velkoměstským elitám, probudily silný mediální zájem o místa, o něž dřív televizní kamera stěží zavadila, pokud v nich nedošlo k nějaké dostatečně „fotogenické“ katastrofě. Cennější pro pochopení současné paradoxní situace mohou ale být svědectví lidí, kteří šli opačným směrem, zezdola se dostali mezi elitu.

Celý článek Ondřeje Štindla si můžete přečíst ve speciálu Best of Echo 2019. Objednejte si jej zde.