Bartoška: Poslední skaut

Filmový festival v Karlových Varech je suverénně největší a nejvýznamnější společenská událost v zemi. Zároveň je unikátní tím, že na jeden týden propojuje dva světy: tisíce obyčejných fanoušků filmu se světem celebrit a vlivných lidí. Možná právě i pro koncentraci těch z druhého světa je někdy terčem jedovatých poznámek a kritiky, ale zároveň bez řady hostů z Becher’s baru (ale ten už od zákazu kouření v barech a restauracích také není, co býval) by festival nikdy takto nefungoval. Tam dole, v tom temném doupěti, je vřídlo peněz, které karlovarské filmové kolo pohání.

Karlovarský festival je jedinečný také z jiného důvodu. Přes neustálé ohrožení charakteru festivalu, které plyne z nejasného osudu filmového hotelu Thermal – epicentra festivalu, kde se většina filmů promítá a kde se odehrávají nejdůležitější ceremonie –, je festival nejstabilnější společenská instituce v zemi. Jde v naší zemi o naprosté unikum, které je rozhodujícím způsobem spojeno s Jiřím Bartoškou, jenž umně využívá výhody, že festival není státní, protože všude, kam zasahuje moc politiky, dojde k pohromě, v lepším případě ke změně.

Ve své novodobé historii přežil bez ztráty lesku a slávy dva prezidenty republiky a ani ten třetí není schopen ho zničit, přivítal jedenáct předsedů vlád, patnáct ministrů kultury. Ve státních strukturách se stabilitě karlovarského festivalu blíží snad jen neotřesitelná pozice jaderné fyzičky Dany Drábové, která už osmnáct let stojí v čele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Pomoc státu v podobě několikamilionových dotací festival sice potřebuje, ale vrací se mu zpět nejen v renomé ve světě filmu. Úspěch celého podniku je ovšem na prvním místě dílem týmu pod vedením charismatického a nezničitelného Jiřího Bartošky, který má tu ojedinělou vlastnost, že ho milují ženy a mají ho rádi i muži. Jiří Bartoška ale nezáří jen svým zjevem a nehypnotizuje pouze pečlivě pěstovaným zahuleným hlasem. Mnoho českých mužů by si přálo být jako on, tak alespoň kouří jednu cigaretu za druhou a občas si zvednou brýle. Je vskutku charakterní a osvícenou osobností, které tak často představoval ve filmu a televizi, například v trilogii o lovcích mamutů. I on začínal na divadle, nejprve v ústeckém Činoherním studiu, více než dvacet let pak působil v Divadle Na zábradlí, které v roce 1991 vyměnil za Divadlo Bez zábradlí. Významný part také odehrál v listopadových událostech roku ’89, kdy patřil k hvězdám lidových shromáždění na Václavském náměstí, takže když vyhlašoval kandidáta OF na prezidenta Václava Havla, nejeden občan se musel smířit s tím, že jím nechce být on sám. Sílu jeho osobnosti ilustruje i to, s jakou nonšalantností si poradil s rivalitou dvou Václavů, Havla a Klause, kteří oba na festival rádi jezdili. Jiří Bartoška si nikdy nic nenechal diktovat, stejně jako se nenechal vlákat do pasti, aby si mezi oběma Václavy vybral. I oni to respektovali.

Karlovarský festival je v jistém smyslu kulturní památka, pomník starého dobrého světa, který zatím neohrozily sociální sítě ani nová politická hnutí. Nic mu z atmosféry neubral ani zákaz kouření. Je to jedna z posledních kotev výdobytků 17. listopadu.