Skupina bezpohlavních bytostí vystoupí ze žlutého výtahu na povrch fialové planety. Různě poskakují, máchají kladivy i štětci, zatímco se objevují slogany jako ...
Vládní tým působil na včerejší tiskové konferenci, jako by představitelé nějaké kolaborantské vlády vykonávali příkazy okupační moci a vypadli z rolí. Tak vystrašení byli z opatření, která oznamovali, tak neochotní byli obhajovat jejich logiku a hlásit se ke svým minulým rozhodnutím. Co by bylo lepší? Kdyby tato vláda okamžitě odstoupila a přenechala místo nějaké schopnější, jež má šanci získat si důvěru veřejnosti – i s rizikem, že než se nový kabinet zorientuje, bude všechno mnohem horší? Anebo nechat tuto vládu, ať si vyjí, co si navařila, s vědomím, že jakékoli žádoucí změny, které by se dnes učinily, se stejně projeví až za týdny, ne-li měsíce? Těžká otázka.
Jenže kolik se toho může změnit? O tom přece nerozhodne jen nejužší vedení země, ale celá společnost, její elity a normy. Při pohledu do našeho civilizačního sousedství si teď vedeme strašně. Varianta, že „přeteče“ zdravotnictví, doteď byla za horizontem dosavadních sporů. Nikoli náhodou se vládní činitelé na tiskovce otázce, zda mají pro případ dosažení kapacity zdravotnictví krizový plán, vyhnuli. Dosavadní spory jako by se vynulovaly. Způsobí posedlost potlačováním covidu nakonec větší zdravotní škody než covid samotný, protože se bude odsouvat běžná léčba a prevence? Ve scénáři přetečení je to bezpředmětná otázka. Covid bude řádit v populaci a zároveň bude paralyzována všechna ostatní péče. Budeme zbaveni volby. Léčení prý nesmí být horší než choroba, říkali bojovníci proti omezením. Nebude, choroba to obstará sama i bez léčení.
Ale ono je to všude jinde lepší jen relativně. Záleží na perspektivě. Při pohledu z o něco větší vzdálenosti vidíme, že si všechny západní země vedou plus minus stejně. Trochu víc chaosu a sváru tady, trochu míň jinde, ale bez jisté míry blokace života, nějakých mrtvých, kteří ještě umřít nemuseli, a hospodářského poklesu se neobešel nikdo. Nanejvýš si země vyměňují místo na čele pelotonu. Jako by někdo neznámý vydal příkaz: Za žádnou cenu nebrat na vědomí země, kde čínskou chřipku potlačili.
Nechme stranou Čínu. Je to autoritářská země a pandemii pojala jako národněbezpečnostní problém, ne zdravotní. A pak, srovnání údajů o vývoji HDP Číny a Západu a pomyšlení na geopolitické důsledky, jaké to v příštích letech bude mít, je příliš krušné. Raději se na ta čísla ani nedívejte.
Ale co ostatní země v jihovýchodní Asii? Jejich počty nakažených a mrtvých jsou tak zanedbatelné, že na grafech v lineárním zobrazení ve srovnání se západními zeměmi je ani nejde rozeznat.
Jedním z důvodů je, že používají opatření, proti kterým bychom se nejen bouřili, ale určitě by je zrušily soudy. V Německu soudy ruší omezení úřadů. Třeba v Berlíně soud zrušil noční zavírací hodinu pro restaurace, odvolal se na Institut Roberta Kocha, podcast jeho celebritního virologa Christiana Drostena je proslulý. Soudy dnes dělají vědu.
Ale hlavně chrání individuální práva. To může být zadostiučinění pro ten typ lidí, pro které je pandemie příležitostí k „občanské neposlušnosti“. Ale ta centrální role individuálních práv a soudů je pro naši civilizaci problém, protože ochrana individuálních práv nebere a nemůže brát ohled na celkový prospěch. Jsou to koneckonců tytéž soudy, které rozhodují o udělování azylu migrantům tak, že mají-li volit mezi nebezpečím, které hrozí migrantovi vyhoštěnému domů, a nebezpečím, které migrant představuje pro hostitelskou společnost, tak raději vystaví nebezpečí vlastní společnost. Čím víc je moderní stát „továrnou na práva“, jak říkávali španělští socialisté za Zapatera, tím méně je disponován pro plnění tradičních úkolů, jako je ochrana veřejného zdraví. Je skoro s podivem, že ještě nikdo nevyslovil myšlenku, že by bylo třeba podat na koronavirus žalobu. Byl by to nástroj nejvíce přiměřený naší době.
Příliš bych si nesliboval ani od další mantry, přístupu k informacím. Je lepší je mít než nemít a vytrvalý tlak některých skupin a lidí u nás opožděně přinesl aspoň nějaké ovoce. Ale většina lidí nefunguje tak, že by z neustále zpřesňovaných dat operativně vyvozovala adekvátní strategii. Tak by měli fungovat odborníci, z nichž se ale taky část stačila pomátnout. Lidská společnost funguje jinak. Pokud něco udělalo Švédsko dobře, tak to, že opatření od března prakticky neměnilo. Většina hromadných akcí nad 50 osob tam zůstala zakázaná i přes léto, kdy se u nás mohlo všechno. Jeho opatření jsou trvale udržitelná. Stálost a zvyk. To je úplně jiný recept než uvědomělé kalkulování rizika na základě perfektních informací. Zvlášť když tatáž mentalita upřednostnění individuální autonomie vede k omezování útlaku jménem maturita z matematiky. Aby pokud možno ještě méně lidí vědělo, co to je exponenciální funkce, a mělo natolik vyvinuté abstraktní myšlení, že si budou dokázat přenést data na časové ose do žitého času svého života.
Další aspekt špatné vybavenosti současné kultury, který je příbuzný primátu individuálních práv, popsal ekonom Tyler Cowen. Politický aktivismus formuje státní aparáty tak, že jsou dobře zabezpečené proti porušování předpisů, ale neakceschopné. Jsou „orientované na proces, nikoli na úspěch,“ říká. „Když CDC (americká obdoba našeho hlavního hygienika) zpočátku popíralo účinnost roušek anebo když zbabralo vývoj testu na koronavirus, čímž způsobilo zpoždění testování v USA o týdny, ne-li měsíce, začali se stálí zaměstnanci CDC bouřit a organizovat úniky informací do médií, neboť si uvědomovali, že v sázce jsou tisíce životů?“ Nic takového se samozřejmě nestalo. Soudy, předpisy a whistlebloweři mohou něčemu zabránit, ale nedokážou něco vybudovat.
Korejská znalost nemoci stojí mimo jiné na využívání osobních dat – ano, i těch od mobilních operátorů a operátorů platebních systémů. Proto vědí, kde se lidé nakazí a kde nenakazí. Japonsko zase dovedlo k dokonalosti metodu podchytávání klastrů. Při trasování se nesoustřeďují na varování všech kontaktů nakaženého, ale na zpětné vyhledávání toho, kde se infikovaný nakazil. Protože nakažlivost různých lidí se nesmírně liší a většina lidí se nakazí od pár jednotlivců – sperspreaderů. Což je jeden z nejdůležitějších poznatků o novém koronaviru, ale tolik se o něm nemluví, protože není tak sexy – neříká nám nic k rouškám a lockdownům a kolektivní imunitě, tématům, jež mají takovou atraktivnost z hlediska individuálních práv.
Ten Západ, který porazil Sovětský svaz ve studené válce, byl technologicky sebevědomý, nebál se technologického pokroku a osedlání přírodních sil ve svůj prospěch. Očkování, jež zcela vymýtilo některé choroby. Zelené revoluce, která znásobila zemědělské výnosy. Dálnic a cesty na Měsíc. Dnes to má všechno na Západě špatnou pověst. I když se vývoj vakcíny proti covidu podaří s jistým zpožděním oproti momentálním předpokladům, bude to stále s rezervou jedna z nejrychleji vyvinutých vakcín vůbec. Ale k čemu to vítězství bude, když se nadpoloviční většina obyvatel nechce nechat očkovat? Není síla – zákonná ani kulturní –, která by je k tomu přesvědčila, protože v kalkulu individuálních práv ta nepříjemnost pro velké skupiny obyvatel prostě nestojí za to.
Daniel Defoe vydal roku 1719 knihu Robinson Crusoe, která bývá považována za první skutečně moderní román. V každém případě předznamenává éru kapitalismu. Robinson, který, ponechán sám sobě, si dokáže podrobit živly, vybudovat z ničeho civilizaci a v postavě Pátka ji rozšířit na širší společenství, tento Robinson patří minulosti. Hrdina dnešního pokračování by, zbaven možnosti proti někomu protestovat a domoci se žalobou lepších životních podmínek, byl ponechán osamělému přemítání o škodlivosti techniky pro životní prostředí a nepřijatelnosti privilegování jedné civilizace oproti jiným. Zemřel by rychle.
Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky
00:08
