Týdeník Echo: Svět Petra Nárožného, dějiny orgií a pohled profesorky z Oxfordu

Sympatická tvář herce Petra Nárožného se dívá z obálky dvojčísla 51–52, posledního vydání Týdeníku Echo v letošním roce. Jiří Peňás si s populárním umělcem povídal o jeho cestě k divadlu, o zkušenostech ze zákulisí, často trpkých, a vůbec o pohledu původně stavebního inženýra na život a dnešní vyšinutý svět.

Nedávný skandál maďarského europoslance podnítil Ondřeje Šmigola, aby se podíval na sexuální aféry v dějinách – od antiky až po současnost. Ani toto dvojčíslo však neignoruje poprask, který v letošním roce působí čínský koronavirus. Analytický článek Lenky Zlámalové objasňuje, proč je covid-19 nebezpečnější pro muže víc než pro ženy, v rozhovoru s Danielem Kaiserem pak profesorka Suntera Guptová z Oxfordu argumentuje proti bezhlavým lockdownům přinášejícím často víc zlého než dobrého.

Do Salonu Týdeníku Echo pozval Daniel Kaiser čtyři hosty, s nimiž debatuje o shovívavém pohledu na období komunistické diktatury, který v odborných pracích mladších historiků přestává být výjimečný. Ve dvojčísle nechybějí tradiční rubriky: František Vahala píše o automobilech, Matěj Beránek o architektuře, Jiří Peňás o tom, kam ho zavedly cestovatelské touhy, a Ondřej Štindl pobaveně glosuje události či pseudoudálosti ve své „bublině“.

O herecké řevnivosti hovoří Petr Nárožný bez obalu: „Berete jim příležitosti, berete jim role, musíte se dělit o popularitu… Z toho nikdo není nadšený. A herectví je v něčem krutá profese. Čím víc toho umíte, tím víc ubývá postav, které byste mohl hrát. Víte proč? Protože u divadla si uvědomíte, jak strašně rychle se stárne. Co jste hráli včera, dneska už hrát nemůžete. A divadlo se rychle mění, dřív možná ještě mohla padesátiletá paní hrát dvacetiletou, dneska už ani náhodou, dneska se hraje na pravdu, divák by to nepřijal. Já jsem rád, že jsem starej a už nemusím hrát moderní divadlo, já mu nerozumím, mně se to nelíbí, není to můj svět, já tam nepatřím. Ale to bude tím stářím, s tím už nic nenadělám.“

„Puritánská Amerika se také pyšní řadou zvrhlých politiků,“ píše v závěru svých stručných dějin orgií Ondřej Šmigol. „Milenky měli například prezidenti Warren Harding, Dwight Eisenhower či John Kennedy. Nejslavnějším nevěrníkem Spojených států je však zřejmě Bill Clinton, kterého aféra málem stála funkci. Když začaly prosakovat informace o Clintonově vztahu s Monikou Lewinskou, prezident na veřejnosti prohlásil: „Neměl jsem žádný sexuální vztah s tou ženou.“ Zopakoval to i před soudem. Poté, co vyšlo najevo, že Lewinská obšťastnila prezidenta orálním sexem, byl Clinton obviněn z křivé přísahy. Kongres ho neodvolal jen proto, že ho podrželi demokratičtí senátoři. Od té doby proud světově známých sexuálních skandálů ustal. Dokonce Británii i Ameriku vedou dva známí sérioví nevěrníci. Od devadesátých let se začalo na morální prohřešky politiků pohlížet značně shovívavěji. Nejtěžším hříchem se stalo pokrytectví.“

Na otázku, kolik je ve společnosti těch, kdo vůči koronaviru mají už nějakou imunitu z předchozího setkání s jiným koronavirem, odpovídá profesorka Suntera Guptová: „Nevím, představovala bych si 20 až 30 procent. My všichni jsme všem dosavadním koronavirům už byli do nějaké míry vystaveni. Jak moc imunita, která při tom setkání vznikla, poskytuje ochranu proti další infekci, teprve bude muset být prozkoumáno. Stejně tak nevíme přesně, kdo tu získanou imunitu už má. Ale bezpečně víme, že kdokoli mladší 45 let si fakt nemusí dělat starosti. A že ani pro věkovou kategorii 45 až 65 není riziko takové, aby vás nutilo běžet k nejbližší stanici a domáhat se tam vakcíny. Řekla bych, že ve chvíli, kdy naočkujete lidi nad 75 let, případně i některé mladší jedince s vážnými rizikovými faktory, tak můžete společnosti s klidnou myslí doporučit, ať vyjde ven a ať se lidé zase postaví na nohy.“

Nové číslo Týdeníku Echo můžete číst již nyní elektronicky. Od čtvrtka je pak k dostání i v prodejnách tisku.