Potíže Oscarů s realitou. O čem vypovídají letošní zlaté sošky

V Los Angeles se v noci na pondělí udělovaly ceny Akademie, největší (aspoň co do masové pozornosti) filmová událost roku je za námi, ceremonie proběhla bez větších zádrhelů. Počítám, že organizátoři si oddechli, možná ještě mohutněji než po skončení dřívějších ročníků. Už „dělostřelecká příprava“ před letošními Oscary působila místy až fraškovitě, je to také důsledkem dvojího tlaku, jemuž jsou ceny Akademie vystaveny, od Oscarů se očekává posun – bohužel pro ně – dvěma opačnými směry zároveň.

Na jednu stranu potřebují přitáhnout zpátky ty divácké masy, které o ceremonii i o filmy, které jsou na ní oceňovány, zjevně ztrácejí zájem. Loňský přenos byl ten nejméně sledovaný v historii. Především ale ze světa hollywoodského filmu pomalu mizí kategorie typického oscarového snímku (tvorba toho typu se dnes dá najít spíš v televizi), který se pohybuje někde mezi čistou a třeba taky infantilní podívanou a vůči širšímu publiku uzavřeným filmovým uměním. Mezi laureáty Oscarů pro nejlepší film v posledních letech se dá najít hned několik snímků, které v kinech moc velkou návštěvnost neměly.

Možná část publika ceremonii „vypustí“ také proto, že v ní nemá svého favorita, kterému by chtěla fandit. Organizátoři předávání proto v posledních měsících přicházeli s různými „zlepšováky“, s jejichž pomocí chtěli udělat přenos atraktivnější. Nebyly to zrovna skvělé nápady – uvažovalo se o speciální ceně za úspěchy na poli populární kinematografie, pak organizátoři přišli s plánem schovat některé podle nich divácky méně atraktivní kategorie (kamera! střih!) do reklamní pauzy. Z těch svěžích myšlenek se naštěstí neujala ani jedna. Nakonec byla sledovanost letošní ceremonie procentuálně vyšší než loni (absolutní čísla nebyla v době uzávěrky ještě známa).

Z druhé strany na Akademii tlačí aktivisté z řad filmového průmyslu, kteří by předávání měli rádi „relevantnější“, tedy víc v kontaktu s dobou a jejími politickými tématy, skladba nominovaných snímků i laureátů by měla být víc inkluzivní – zahrnovat více příslušníků etnických a dalších menšin. Oscaři byli před dvěma roky kritizováni jako „příliš bílí“, v důsledku toho se změnila skladba členů Akademie, díky čemuž bylo v posledních třech letech nominováno výrazně víc afroamerických tvůrců. Kampaně #MeToo a #TimesUp a vůbec aktivismus na sociálních sítích (zhusta velice stádní) pak rozpoutaly snahu nalézt více i méně závažné prohřešky proti dnešnímu pojetí dobrých mravů, které by mohly toho či onoho tvůrce diskreditovat. Černošský komik Kevin Hart, který měl být konferenciérem slavnostního večera, se té role vzdal, protože se v médiích probíraly jeho homofobní tweety z let 2009–2011. Bryan Singer, uvedený v titulcích jako režisér nominovaného snímku Bohemian Rhapsody (film ale nedokončil), se na Oscarech stal personou non grata – byl v minulosti obviněn ze sexuálního zneužívání chlapců „pod zákonem“, obvinění se sice neprokázala, koncem loňského roku se ale objevila čtyři další. Groteskní formu nabrala ta „archeologie pobouření“ v případě režiséra Petera Farrellyho (Zelená kniha), v jehož případě se zcela vážně řešilo, jestli je hoden ocenění, když před jedenadvaceti lety při natáčení sprosté komedie pro puberťáky členům štábu (mužům i ženám) párkrát ukázal penis v rámci jakési nablblé hry. Možná ta očividná snaha potopit ještě před vyhlašováním Oscarů právě jeho film přispěla k vítězství Zelené knihy, snímku z uměleckého či společenského hlediska jistě nijak převratného.

Sestava děl nominovaných na cenu pro nejlepší film ten dvojí tlak docela výstižně vyjadřovala. Na jedné straně komerčně velmi úspěšné snímky Bohemian Rhapsody, Black Panther a Zrodila se hvězda. Na druhé velmi osobní a formálně brilantní Roma Alfonsa Cuaróna, značně sarkastické historické drama Favoritka řeckého tvůrce Yorgose Lanthimose, politicky angažované (místy dost prvoplánově) filmy Vice a BlacKkKlansman Spikea Leeho. Ocenění byla mezi ně rozdělena plus minus rovnoměrně, za poražené se mohou považovat jenom tvůrci snímku Zrodila se hvězda, kteří získali Oscara jen za nejlepší píseň – hlavní představitelé toho filmu Bradley Cooper a Lady Gaga ale dostali šanci tu skladbu předvést naživo a učinili tak pamětihodným způsobem, oba vystupovali jakoby v roli – v tom filmu hrají zamilovaný pár. Největší kontroverzi nakonec způsobil výběr té nejdůležitější ceny.

Zelená kniha skutečně není nějaké veledílo, v mnoha ohledech je to retrofilm nejenom proto, že se odehrává na počátku šedesátých let. Je to typ oscarového snímku minulých desetiletí – prezentuje nějaké závažné téma, způsobem, který zároveň obrušuje hrany, občas se v něm vtipkuje, je naprosto předvídatelný a nikdy z těch očekávání nevybočí, v jeho centru stojí dobré herecké výkony, jakmile začne, dá se velmi dobře odhadnout, jak skončí. Je to především „feel good“ movie o tom, jak se dva v mnoha ohledech protikladní chlapíci naučili mít jeden druhého rádi, oba je ten vztah proměnil k lepšímu. Hrdiny Zelené knihy jsou skutečné postavy – černošský klavírista Don Shirley (Mahershala Ali), klasicky vzdělaný umělec aristokratických způsobů, který vede značně osamělou existenci, a italský Američan Tony Vallelonga, vyhazovač, který v nouzi přijme místo Shirleyho šoféra. Má s umělcem odjezdit turné po státech amerického Jihu a taky zařídit, aby se zaměstnavatel nedostal do problémů. To se ukáže jako docela složitý úkol – v kraji ještě panuje tuhá segregace, Shirley je terčem nejrůznějších ústrků. Tony, který do příběhu vstupuje jako rasista, je soužitím s Donem vyléčený ze svého stereotypního vnímání, umělce zase naučí vychutnávat malé životní radosti, společnost rodiny, chuť kuřete z KFC, hraní v zakouřen(VISINGR)ém zapadáku a podobně.  Autorem námětu a spoluscenáristou je Tonyho syn Nick Vallelonga. Snímek byl ale od uvedení kritizován jako dílo, které realitu rasismu trivializuje. Ozvala se i Shirleyho rodina, která se ohradila proti způsobu, jímž je ve filmu popsán umělcův vztah k příbuzným. V základu většiny té kritiky byla nechuť k tomu, že Zelená kniha téma rasismu nepodává tak, aby to odpovídalo standardům soudobého angažovaného publika. Místo toho byla oceněna varianta víc než třicet let starého filmu Řidič slečny Daisy, jen v obráceném gardu – šofér je tentokrát bílý. Hollywood podle četných kritických ohlasů po Oscarech oceněním Zelené knihy propásl šanci být nějakým způsobem relevantní. Mohl vyzdvihnout film, který měl mimořádný divácký ohlas nebo se vyjadřuje k současnosti nebo mu autor vtiskl výrazný osobní rukopis. Místo toho zvolil utěšenou pohádku, která opomíjí složitější pravdu. 

Jenomže tak to bylo vždycky. A navíc – Zelená kniha není mezi nominovanými jediný film, který má „problém s pravdou“. Šest z osmi nominovaných snímků je v „true story“ nebo aspoň vychází z nějakých historických zkušeností (zbylé dva jsou adaptace). Bohemian Rhapsody o skupině Queen je plný faktických nepřesností, jejichž účelem je udělat příběh kapely a jejího frontmana Freddieho Mercuryho jaksi uhlazenější a všeobecně přijatelnější, odpovídající konvenci typického životopisného filmu. Tvůrcům taky nic jiného nezbývalo, pokud chtěli ve filmu použít hudbu kapely, která jim nemusela dát svolení, pokud by dílo neodpovídalo jejím představám. BlacKkKlansman Spikea Leeho vychází z autobiografie černošského policisty Rona Stallwortha, jenž vedl policejní operaci, která na přelomu 70. a 80. let infiltrovala Ku-klux-klan. Bagatelizuje ale podíl hlavního hrdiny na policejních akcích proti černošským aktivistům a vrcholná scéna filmu, v níž hlavní postavy zabrání bombovému útoku plánovanému rasisty z Klanu, se nikdy nestala. Ve Favoritce Yorgose Lanthimose sice vystupují historické postavy – královna Anna, vévodkyně z Marlborough a Abigail Hillová –, tvůrce ale otevřeně říká, že vůbec neusiloval o nějakou historickou přesnost (taky to není jeho povinnost). Snímek Vice o někdejším viceprezidentovi Dickovi Cheneym je rovněž plný historických nepřesností. Snad jen Alfonsovi Cuarónovi, režisérovi Romy, se dá věřit, když říká, že devadesát procent toho, co film ukazuje, se také stalo. Jeho snímek také nevypráví (aspoň ne v prvním plánu) o velikých dějinách, je to po formální stránce brilantně provedená „archeologie paměti“, pokus o zobrazení pravdy vzpomínek.   

Výčitky na adresu Zelené knihy v tom kontextu působí docela přepjatě. A dosvědčují účelové chápaní pojmu „pravdivost“, která nakonec s věrností historickým faktům nemusí příliš souviset. Na Oscarech vyhrál nijak výjimečný film – to ale není nijak výjimečná situace, děje se to docela často. A v případě vítězství většiny letos nominovaných snímků by se dalo říct úplně totéž co po ocenění Zelené knihy. Průměr vyhrává často, nejenom na Oscarech. Pro aktivistické filmaře a publicisty ale může vítězství Zelené knihy znamenat konfrontaci s realitou – jejich hlas ve skutečnosti nemusí být tak silný a reprezentativní (v dobrém i zlém), jak to působí nahlíženo přes sociální sítě.