Evropa zapomněla Němcům odpustit

Jiří Peňás – v souvislosti s uprchlickou krizí a německým postupem v té věci – cituje v Babišových Lidových novinách z 21. září výroky spisovatele Arnošta Lustiga o Němcích. Jejich vina prý je neodčinitelná, nesmazatelná, věčná. Německý národ se podle pana Lustiga tak strašně provinil, že ještě po stovky let bude na jeho rukou krev a ještě desítky německých generací se jí nezbaví. A pan Peňás dodává: „Lustig se svým osudem a životním zážitkem měl jistě právo to říkat. Těžko už někdo jiný.“ Považuji to za nesmysl.

Životní zážitek pana Lustiga snad vysvětluje, proč pan Lustig takové věci říkal, ale to ještě ani náhodou neznamená, že má právo pronášet takové nenávistné bláboly a že to není zavrženíhodné. Naopak, každý má právo, ne-li povinnost, je za nenávistné, zavrženíhodné a veskrze odporné označit.

Pan Peňás k tomu pak dodává: „Německá vina je naložená na německých bedrech jako zásadní součást složitého psychického prožívání sebe samých a vztahu k jiným. Byly o tom napsány stovky knih, celá poválečná německá próza je tím protkána, vedly se nekonečné debaty. Jak to Němci umí… Není německé téma, kde by vina, ten základní pocit, který v hloubce znamená, že právo Němce na úspěch, klidný život, ba samu existenci je nejisté a zpochybnitelné, nebyla přítomna. Běžný Němec samozřejmě tuto ‚dimenzi bytí‘ běžně neřeší, avšak jakási nejistota a pocit, že jeho německý život je vlastně problematizovatelná hodnota, trvá i v jeho disciplinované a idealistické duši.“

To je jistě pravda, ale zároveň je třeba říci, že i to je svým způsobem zrůdné, a ptát se, proč tomu taky je. Je pravda, že německý stát se v letech 1933-1945 dopustil řady mimořádně odporných masových zločinů a že morální odpovědnost německé společnosti za ně je zjevná. Taky se k ní Německo po válce mnohokrát přihlásilo a hlásí a mnohokrát dalo hmatatelně, mnohamiliardovými odškodněními, najevo účinnou lítost.

Kromě toho vybudovalo obdivuhodně stabilní demokratický stát, který může být v mnoha ohledech příkladem celé Evropě. Němci tedy svůj problém zvládli. Kdo svůj úkol v této souvislosti vůbec nezvládl, je Evropa, evropské národy, a mezi nimi samozřejmě i Češi (pravda, na nás až tolik nezáleží). Zapomněli udělat to, co měli udělat už dávno, to, co byla jejich mravní povinnost, totiž Němcům odpustit.

Německo místo toho získalo statut „trvale poražené země“. Zásada, kterou koncem čtyřicátých let hlásal první generální tajemník NATO, že smyslem té organizace (a šířeji vzato vůbec evropské politiky) je držet Rusy vně, Američany uvnitř a Němce dole, platí v přeneseném slova smyslu až dodnes. Jediná věc, kterou mám Němcům za zlé, je, že se s tímto potupným postavením nakonec sžili a přijali je za své: postavení národa navždy provinilého, zcela v duchu nenávistných žvástů Arnošta Lustiga. Je to něco, co by se dalo nazvat „syndromem spráskaného psa“, jakási vzdálená obdoba stockholmského syndromu. Západoevropští partneři uznali hospodářskou rovnoprávnost Německa a těšili se jeho ekonomickému růstu (jak by ne, když z něho taky profitovali), ale v politické rovině byla vždycky taky nějak zabudována „morální nerovnoprávnost“ Němců. Rovnoprávnost však buď je, nebo není, nemůže být jen napůl.

Problémy jsou tu dva: za prvé, ten, kdo zapomene svému bližnímu odpustit, má vinu na tom, že nenávist, kterou je ve světě třeba odbourávat, tím nejen že ze světa nemizí (to je smysl odpuštění), ale naopak v něm roste a bují. A ten, kdo odpustit zapomenul, nese za to bujení odpovědnost. A za druhé, ten, komu se včas neodpustilo, se pak chová iracionálně a vnáší do světa zmatek a nebezpečí (což platí o nynější nesmyslné politice Německa ve věci imigrantů, který se projevil naposled ve dvojitém saltu mortale kancléřky Merkelové). Jistě, každý člověk i každý národ si za své jednání zodpovídá v první řadě sám; ale za nynější iracionální a nesmyslnou německou imigrační politiku alespoň v druhém plánu spoluzodpovídá i Evropa. Je to i její selhání a měla by se za to stydět.