Vinnetou – nostalgie, touha a Albánci převlečení za indiány

Jednou by se člověk na tomto místě taky mohl věnovat něčemu skutečně podstatnému. Třeba tomu, že německá televize RTL bude o Vánocích vysílat novou verzi Vinnetoua. Už byla zveřejněna první upoutávka. Český divák, přinejmenším jisté generace (generací), se nemůže nepodívat. A možná přitom bude frflat něco o svatokrádeži, Vinnetou je přece jenom jeden, ten, kterého daboval Stanislav Fišer a kterému nedělalo problém přeprat chlapa převlečeného za medvěda. Nebo to byl medvěd převlečený za chlapa? Čas někdy dělá s pamětí pěkné kejkle. Slyšel zvony, když umíral. Díky němu mládež v určité době věděla, že indián z NSR je lepší než z NDR. A to prostě byla pravda. Co na tom vylepšovat?

Zároveň ale – aspoň podle upoutávky – tvůrci nové verze ty podstatné věci trefili vlastně správně, pokud se člověk nenechá svést snahou o jaksi soudobou velkolepost.

Náčelníka Apačů hraje nějaký Albánec, jehož jméno si asi nezapamatuju. Old Shatterhand působí jako do kostýmu z Divokého západu navlečená esence němectví; kdyby prodával povinné ručení ve Wuppertalu, nepřekvapilo by to. Z exteriérů je mohutně cítit Balkán, ta stará dobrá Jugoslávie.

Protože Vinnetou je především středoevropský příběh. Sen člověka, který si připadá uvězněný v malém světě, o něčem jiném, o něčem třeba větším. Sen poznamenaný nějakou omezenou představivostí, jež nemůže než zobrazovat jinak než náhražkově, naivně – složit vzrušující neznámo z nějakých povědomých, třeba i nepřípadných prvků. Nechat evropský komparz v parukách prohánět se náhražkou prérie. A možná právě tohle ji dělá opravdovější, snad i přesvědčivější. Ne jako obraz konkrétního místa v konkrétní době. Ale jako obraz snící mysli, dojemně omezené a ledasčím postižené, ale přesto ukrývající zrnko pravdy – toužíme, toužili jsme, jsme přitom legrační, třeba i trochu trapní, ale ne jenom to. Člověk má sklon namlouvat si, že poselství těch děl, okamžiků, které ho nějakou silou oslovily, bude znít věčně. Nemusí – a většinou nezní. Podívat se o Vánocích na nového Vinnetoua je zábava pro postarší nostalgiky, ne pro někoho, kdo dnes prožitek touhy teprve poznává. Snad její vyjádření najde jinde, těžko se bez toho žije. A nostalgik si při všem tom nytí nad tím v čase ztraceným může připustit i možnost, že čas odnáší hlavně to, co mu on odnést dovolí.