Na čundru zemí asfaltu a řepky

Hlásání nutnosti uchování našich tradičních hodnot a zvyků je v současnosti značně populární zboží. A těžko si teď v létě představit něco víc tradičně českého než instituci zvanou čundr. Dobře to přece známe: spacák, pár konzerv a štangli salámu do ruksaku (romantičtější povahy přibalí i kytáru) a zamířit vlakem někam do kopců.

Ten vlak už sice není rozhrkaný pantograf, kde se dalo kouřit na otevřené zadní plošině, ale dopravní prostředek opatřený klimatizací, zásuvkami, wi-fi připojením a dotykovými obrazovkami. Technologické vymoženosti však pořád nedokážou zamezit častým zpožděním, ale výletníci si aspoň na palubě moderního korábu železnic mohou při čekání dobít svá mobilní zařízení, protože jak praví stará trampská moudrost, nic není horšího, než když se vám v lese vybije smartphone.

Ale jinak je všechno, jak má být: pořád můžete vandrovat od hospody k hospodě, kde vás rázovitý výčepák po venkovském zvyku na požádání informuje, zda guláš se šesti obsahuje stopové prvky alergenů z korýšů, a při placení vám ten dobrák ještě vnutí EET účtenku od cesty, zrovna jako za časů našich babiček.

Ale i ti, kdo chtějí urazit spíš pořádných pár kilometrů než pořádných pár piv, si přijdou na své: zastaralé turistické stezky, kde hrozil pád, či dokonce úraz, jsou veskrze nahrazovány úhlednými asfaltovými cyklostezkami a rozbité polní cesty se mění na řádně homologované vybetonované úseky. Na začátku či konci těchto klenotů nového turistického průmyslu se obvykle skví tabule s upozorněním, že jejich stavba byla realizována s přispěním svátosti evropských fondů.

Poslední nedostatek ještě spočívá v kopřivách, které si tu a tam stále dovolují ohrožovat nechráněné nohy čundráků i cyklistů, ale na evropské směrnici o snížení žahavosti kopřiv se prý už pracuje.

Permanentní utahování šroubů, vítězné tažení regulací a korektnosti kombinované s představou státu coby chůvičky, která musí nesvéprávné občánky zbavit od zlého, je denní žitou realitou celého Západu. I v Čechách jsou občané v situaci pomalu se vařící žáby.

Český stát byl před více než čtvrt stoletím obnoven, aby zajistil svobodným lidem žití ve svobodných poměrech. Dnes je z této svobody stále rychleji ukrajováno a stát valí na občany omezení, předpisy a regulace. V poslední době se na tom výrazně podílí muž, který se sám s dodržováním psaných i nepsaných pravidel neobtěžuje do té míry, že na hlavě má místo příslovečného másla rovnou celé čapí hnízdo.

Stejná záplava opatření a směrnic se hrne i z Evropské unie. Ta si v začátcích vytkla odvážný cíl rozvoje svobodného evropského trhu, nyní se však stala obludně přebujelým byrokratickým aparátem a místo prostých opatření k zjednodušení obchodu financuje takové hovadiny, jako je zalévání lesních cest asfaltem. Jistě je na to nějaká evropská norma, že turistická trasa musí být řádně zabezpečená, přehledná, rovná a nesmí hrozit, že se na ní někdo rozmázne.

Tak jako u kouření a desítek dalších omezení toto vynucování dobra, toto úřednicky posvěcené evangelium opatrné korektnosti je na všeobecném tlaku asi to nejděsivější. Z čeho pak doopravdy mrazí, je fakt, že nemalé části Čechů tento stav zřejmě nevadí. Části vlastní suverenity jsme se vzdali už podpisem Lisabonské smlouvy. A výsledky předvolebních průzkumů setrvale napovídají jedno: tu zbývající část chce nemálo voličů svěřit do rukou státostrany, jejíž hlavní a jedinou ideou je řídit republiku jako drůbežárnu.

Ten příští čundr by tak mohl být už jen skrz nekonečné žluté lány řepky.