To byl ale triumf! Jak také jinak

Minulou sobotu se během Salcburských hudebních slavností konala operní premiéra z nejočekávanějších (zoufale a beznadějně vyprodaná ještě před tím, než byly vytištěny lístky): Trubadur Giuseppe Verdiho. Obsazení nemohlo být lepší, místní a světová diva číslo jedna, Anna Netrebko v hlavní roli hraběnky Leonory, legendární baryton, pak tenor a teď znovu baryton Plácido Domingo v roli krvežíznivého hraběte Luny byli schopni uspokojit i nejnáročnější vídeňské operní publikum, které přese všechnu svoji tradičně propagovanou obeznalost navštěvuje především produkce nesené interprety, za nimiž stojí perfektně naolejovaná mašina hudebního reklamního průmyslu.

Napětí, jak si oslavovaný režisér Alvis Hermanis poradí s děsivě spleteným dějem tohoto Verdiho kusu, bylo veliké. A hle, neporadil si. Pokusil se totiž o nemožné: Učinit z šestákového krváku o hraběcích dětech unesených cikány, zamilovaných hudebnících, kteří jsou současně důstojníky rebelujících armád, o velké neopětované lásce a sžíravé touze po pomstě, osudové dílo s výpovědí o současném světu.

Přesadil děj do současnosti, z hlavních postav udělal hlídače ve vídeňském kunsthistorickém nebo nějakém jiném, hodně podobném muzeu, přičemž tito nijak výjimeční lidé sní v jeho pojetí mezi všemi těmi Rubensy a Tiziany v noci, po pracovní době, svůj romantický sen. Jakou výpověď o současném světu toto výchozí pojetí může podat, nepochopil ani nejdistingovanější recenzent Gert Korentschnig, který byl z této produkce podle svých slov poněkud zmaten. Premiérové publikum tleskalo bouřlivě, nicméně krátce. Ale nevadí, jsme přece v Salcburku, a tady se v létě dějí věci.

Salcburské slavnosti započaté v roce 1920 premiérou podivného činoherně-hudebního výplodu Huga von Hofmannsthala, Jedermann (Kdokoli) v režii Maxe Reinhardta, dospěly během následujících desetiletí své existence do podoby společensko-kulturní události číslo jedna, na níž nesmí chybět nikdo, kdo chce v Rakousku něco znamenat.

Veřejnoprávní televize přenáší operní premiéry v hlavním vysílacím čase, Jedermanna, Hofmannsthalovu sentimentálně školometskou interpretaci středověké morality o Boháči (Jedermann), jeho Smrti a Dobrých a Zlých činech, zná opravdu a doslova úplně každý a denní tisk od poloviny července do konce srpna (okurková sezóna tak jako tak) v podstatě nazjímá nic jiného, než která z místních polocelebrit se právě v Salcburku ukázala na jednom z velmi mnoha červených koberců.

Je možné a i velice snadné se Salcburským slavnostem z lehce alternativních pozic vysmívat. Je pravda, že už jenom tváře vůdčích osobností festivalu přímo lákají k posměškům - presidentky slavností, dcery to majitele nejváženějšího salcburského módního závodu a vysloužilé političky v současnosti (jakož i v minulosti) vládnoucí Lidové strany (ÖVP) s kouzelným jménem Helga Rabl Stadler a současného intendanta slavností, Alexandra Pereiry, syna rakouského diplomata a původně obchodního cestujícího s psacími stroji, který se proslavil jako ředitel curyšské opery především maximálně úspěšným fundraisingem a kromě toho o čtyřicet let mladší manželkou.

Tato poněkud zkostnatělá dvojice, patřící do jiného světa než většina běžných smrtelníků, do světa, v němž rozhodují rodinná postavení, konexe a společenské dýchánky, na něž jsou zváni ti správní lidé, charakterizuje jednu stránku salcburských slavností - tu velmi tradiční, velmi provinční, velmi maloměstsky, velmi sebezahleděně nóbl.

Tu druhou stránku tvoří operní a činoherní produkce, a letos je opravdu na co se dívat - pominu teď Jedermanna a vyčerpávající celoroční debaty v rakouských médiích o tom, jak dobrý byl poslední interpret hlavní postavy (která se mezi námi nijak interpretovat nedá), jaký že bude ten další a kdo bude hrát příští Buhlschaft (alegorická postava erotické lásky) a jak hluboký dekolt bude ta Buhlschaft mít.

Kromě diskutabilního Trubadura (Verdi a Wagner, v té či oné podobě, však nesmějí na festivalu chybět, neb bez nich by to totiž jaksi nebylo ono), byla fascinující (i když i dosti kritizovaná - ale to nic, jsme přece v Rakousku) inscenace Krausových Posledních dnů lidstva, příspěvek to festivalu k výročí započetí první světové války, první uvedení opery Charlotte Salomon od Marc-Andrého Dalbavieho, režírované legendárním Lucem Bodnym, či nová produkce Mozartova Dona Giovanniho. Ta se ovšem na rozdíl od produkcí minulých let dost nepovedla - odehrává se v laciném hotelu, což by sice snad až tak nevadilo, Don Giovanni už se odehrával všude možně, ale moc logické vyprávění to tedy nebylo. Zase na druhou stranu - zpackat Dona Giovanniho je také svým způsobem umění.

Zato se povedl Straussův Růžový kavalír, mrzačený obvykle prudérním krácením a krinolínovou cukrovaností, jíž trpí především klíčové postavy Maršálky a barona Ochse von Lerchenau. Režiséru Harrymu Kupferovi a dirigentu Franzi Welser-Möstovi se podařil div: Růžový kavalír není nasládlá komická opera, jak jsme si dosud mysleli, ale kruté dílo o lidech a jejich bídných charakterech ve vší jejich nahotě.

Salcburské hudební slavnosti ještě zdaleka nejsou u konce - konají se, co by kamenem dohodil od českých hranic a (až na výjimky) opravdu jsou schopny zprostředkovat povědomí o tom, jak má vypadat pořádná, profesionálně provedená opera. A něco takového není vůbec k zahození. Protože opera žije, když ji dělají lidé, kteří jí rozumí. Opera dokáže zprostředkovat emoce, o nichž si jiné umělecké formáty mohou nechat jen zdát (třídimenzionální filmové produkce nevyjímaje). Zkrátka, jak se říká u nás v Rakousku: Včerejší premiéra? Das war doch ein wahrer Triumph!