Nadávání na poměry a chvála bytí jako multikulturní jev

Na otázku „jak se máte“ bývají čínské odpovědi obvykle pozitivní: „velmi dobře“, „není to špatné“ nebo alespoň „ujde to“ či „jakž takž“ (zvukomalebné „ma-ma chu-chu“). K čínským zvyklostem prostě nepatří ono naříkavé: „ani se neptejte, paní Nováková...“

Proto mě cestou z ranního šanghajského letiště zarazil můj taxikář táhlým hodinovým stěžováním. Lámal hůl nad vládou a úředníky, nad legislativou, „co nechá nekomerční osobní vozidla konkurovat taxíkům, zatíženým tolika poplatky...”

„Když je horní trám nerovný, bude křivý i ten dolní” („ryba smrdí od hlavy”) opakoval do omrzení, protože ustálená spojení a jadrná klení bývají nejlepším splachovadlem dusivých emocí.

Podobné výlevy řidičů, jezdících dvanáctky i sedm dní v týdnu, tu nejsou vzácné (třeba přímočaré „primátor je zločinec”), ale ještě téhož dne jsem u večeře zaznamenal další hlasité škarohlídy u sousedního stolu. Čínsky neobvyklou koncentraci nadávání na poměry završil otrávený padesátník hned za nedělního rána v parku. Zdálky vypadal na třicet, štíhlý, vlasy dobarvené do černa, svižně protahoval nohy a záda. Jak jsem začal s rozcvičkou na nedalekém patníku, popošel ke mně, jazykovým přechodem z lámané angličtiny do čínštiny hned pookřál a po pozdravu spustil:

„Tohle není komunismus, ale kapitalismus… Úředníci kradou a i když to Si Ťin-pching přiškrtil, tak ti, co si už nakradli, to všechno mají dál… Mladí chtějí zbohatnout hned, ve třiceti chtějí mít stamilióny, přitom Rockefellerům to trvalo generace a oni to chtějí hned… Mně už je padesát pryč a byl jsem jen v africké Nigérii a v pár arabských zemích, kde je to horší než tady. Chtěl bych se podívat do Evropy a někam, kde je to lepší, ale asi si mě dnes na trhu pracovních sil zase nevyberou…“

Ranní cvičení má rozproudit energii a vyčistit hlavu. A byla neděle, tak jsem přitakal a omluvil se, že jdu zase dál… A těch stěžujících mi tu najednou přišlo moc, vždyť Číňané tak rádi cvičí, tančí, zvědavě zevlují po parcích a trousí přitom pohodu.

O kus dál zela otevřená vrata, uvnitř dva veliké skleníky a na zemi desítky bonsají – „krajinek v truhlících”. U zídky seděli mezi nepořádkem dva zahradníci v šedých montérkách. Smířlivě hleděli přese mně, jak jsem tam z různých úhlů pozoroval bonsaje a květináče, vyplouvající ze stolů v otevřeném skleníku na betonový dvorek. Jeden z nich popošel, prohrábl zeminu a přejel dlaní po listech.

„Máte hezkou práci,” řekl jsem a on přitakal, že už je teplo a naše květiny se budou tady v areálu „Stadiónu osmdesáti tisíců” půjčovat ven na různé akce a pak se sem zase vracet.

„Tyhle černé borovice jsou moc krásné, budou staré asi tak jako my, že,” zeptal jsem se ho a on přitakal a pak se dotkl jedné z bonsají, jako by to byl domácí mazlíček.

Vyšel jsem cestou nazpátek k hotelu. A v Šanghaji právě začalo jaro.