Výbuch zdecimoval delfíny, želvy, racky...

Dnes – v pondělí 20. dubna – je tomu přesně pět let ode dne, kdy výbuch metanu na ropné plošině Deepwater Horizon v Mexickém zálivu způsobil s přehledem největší ekologickou katastrofu v dějinách Spojených států amerických. Výbuch se odehrál ve večerních hodinách, vzápětí poté začala evakuace, jedenáct pracovníků provozovatele platformy, firmy BP, se nikdy nepodařilo nalézt, zahynuli při výbuchu.

O dva dny později, kdy záběry výbuchu již plnily veškerá světová média, se ropná plošina potopila a na hladině se objevily první stopy unikající ropy. Firma BP odhadovala výtok na tisíc až pět tisíc barelů ropy denně, pozdější výzkumy skupiny vědců a inženýrů sdružených v rychle utvořené Flow Rate Technical Group zvýšily tento odhad o dalších padesát pět tisíc barelů denně.

Přes počáteční ujišťování provozovatele platformy se unikající ropu nepodařilo zastavit po nepředstavitelných dalších osmdesát pět dnů (o tom, jestli náhodou neuniká dodnes, se mnoho neví, ale některá znepokojivá pozorování tomu odpovídají). Do Mexického zálivu, jedné z ekologicky nejcennějších oblasti světových moří, se v následujících dnech, týdnech a měsících vylilo na sedm set devadesát pět milionů litrů surové ropy. Z toho tři sta osmnáct milionů litrů uniklé ropy zůstalo pod hladinou oceánu přibližně v kilometrové hloubce.

Vzniklá ropná skvrna zamořila a zabila ryby a ptáky v oblasti přesahující sto osmdesát tisíc čtverečních kilometrů vod v zálivu. Ropa, která nevystoupila na hladinu, postupně klesla a dodnes klesá na mořské dno, kde zničila a dodnes ničí veškerý život.

Po čtyři měsíce roku 2010 mohla světová veřejnost nejprve s nadějí a s přibývajícím časem se vzrůstající skepsí sledovat stále zoufalejší pokusy provozovatele platformy o uzavření desetikilometrového, nejhlubšího ropného vrtu historie. Osobně mám dodnes v živé paměti svíravý pocit v žaludku při každé ranní četbě novin z těch dlouhých týdnů.

Mexický záliv, jehož omamně nádherný život mne doslova uhranul před nějakými dvaceti lety, umíral a bylo stále jasnější, že provozovatel platformy prováděl vrty v závratných hloubkách s riziky, o nichž nikdy pořádně nepřemýšlel a bez jakýchkoliv představ, jak se zachovat v případě potíží. Náklady na zajištění plošiny proti kolapsu byly ušetřeny a s možnými problémy si zkrátka nikdo nelámal hlavu. Plošina byla výnosná, a dokud se čerpalo, všechno bylo v pořádku.

Katastrofa ukázala v plné nahotě, co se stane, ponechá-li se v rukou soukromých firem odpovědnost za nenahraditelné bohatství nás všech – živoucí přírodu. Zničí ji jako malé dítě hračku, aby se pak ve vší nevinnosti obrátily na rodiče (zde na autority a úřady zde Spojených států amerických) s žádostí „sprav to!“

Tragický výčet

Jenže ono to někdy spravit nejde. Nejnovější zpráva americké organizace National Wildlife Federation vydaná pod titulem „Five Years and Counting: Gulf Wildlife in the Aftermath of the Deepwater Horizon Disaster“ vypočítává následky ropné katastrofy do detailu a na základě dlouhodobých výzkumů a pozorování - historicky nejvyšší umírání delfínů u pobřeží amerického státu Louisiana; vymírání mořských želv, abnormální vývojové jevy u mnoha druhů ryb, včetně těch nejohroženějších: žlutého a modrého tuňáka; smrt dvanácti procent populace hnědých pelikánů a třiceti dvou procent populace racků chechtavých; stopy ropy ve vejcích pelikánů hnědých a pelikánů severoamerických; mizející populace smuhy skrvnité; mizení velryb, trvalé zničení kolonií korálů.

Některé postižené oblasti a jim vlastní druhy rostlin a živočichů se dokázaly vrátit k více méně původnímu životu až překvapivě brzy. Jiné ne. Na základě současných poznatků naprosto nelze odhadnout, jaký vliv na život v zálivu mají a do budoucna budou mít miliony litrů ropy, která se usadila na dně.

BP počítá s celkovými náklady na odstranění následků katastrofy ve výši do čtyřiceti jedné miliardy eur. Není ale vůbec jisté, že tyto peníze budou stačit. Od března 2014 může BP opět uzavírat s vládou USA smlouvy o provádění a provozování ropných vrtů. Laura Folse, odpovědná v BP za ekologickou sanaci ekologických škod, oznámila na konci března, že se Mexický záliv vrací do původní podoby. Všechno svědčí o tom, že spíše než o cokoliv jiného jde o zbožné přání firmy, která způsobila ekologickou tragédii, k níž je obtížné hledat srovnání.

Je dobré vědět, že nejen nejrůznější ekologická sdružení - od nichž stejně nikdo neočekává nic jiného - ale i americká vláda nepovažují toto tvrzení za nic jiného, než za zbožné přání viníka. Hlavně, aby jí to vydrželo. Peníze, které sanace zálivu bude BP ještě stát, mohou spravit mnoho. Všechno ale zachránit nedokážou.

To je dnes už jisté, i když o spektru následků kolapsu Deepwater Horizon nemáme víc než hrst skutečných znalostí, řadu hypotéz a množství domněnek. Jistého víme jenom velmi málo. A to je ta špatná zpráva, nikoliv ta dobrá ve smyslu oblíbeného tvrzení „Ochránci přírody vždycky přehánějí, příroda je mocná čarodějka a pomůže si.“ Nepomůže. A ten, kdo přitom přijde o mnoho, budeme a jsme my všichni.