Po Brexitu: spřízněni hysterií

Z výsledků referenda o odchodu Velké Británie z EU jsou v nějaké míře vyklepaní prakticky všichni, nejenom v Británii. Stoupenci Brexitu jsou pro ně třeba překvapivě konfrontováni s tím, že se stane realitou se všemi důsledky, které třeba tolik nepromýšleli, ne jenom výhrůžkou používanou jako součást nějaké taktiky, dosáhli vítězství, s nímž možná tak docela nepočítali. A stoupenci Unie jsou v šoku – docela pochopitelně.

Některé z nich to přivedlo k pochybnostem o smyslu referenda jako institutu, ačkoliv dřív jim představa přímé demokracie připadala přitažlivá. Teď v ohromení zjišťují, že lidé v referendu hlasují taky na základě emocí, zkušeností a postojů, jež s předmětem plebiscitu souvisejí velmi volně, pokud vůbec. Že jejich postoje nejsou tak docela promyšlené. Jako člověk, který není fanouškem přímé demokracie, bych s nimi měl souznít.. Protože ono to tak je. Referendum z principu musí společnost rozdělit, to ošklivější z politiky – vzrušené a osobní hádky – vnese mezi ně. Odpověď na otázku, o níž se hlasuje, nemusí přinést jasnou definitivu– před plebiscitem o Brexitu se nálady všelijak přelévaly, referendum jednu jejich fázi jaksi kodifikovalo, kdyby se hlasovalo jindy, možná by to dopadlo jinak… Ale dopadlo to takhle, je to už neměnné.

Referendum je prý vrcholný projev demokracie. S tím se dá souhlasit, pokud demokracii chápeme právě a jenom ve smyslu participace pokud možno všech na rozhodování. K demokracii nebo otevřené společnosti ale patří také kontrola moci a odpovědnost za politická rozhodnutí – výkonná moc, jejíž kroky vedou k důsledkům, jež velká skupina lidí má za špatné, nebývá podruhé zvolena. Její představitelé a zastupitelé také mají podmínky pro to, aby svoje rozhodnutí udělali jakž takž kvalifikovaně – jestli tak vždycky činí, je jiná věc. Hlasující lid je na tom jinak. Dost možná ponese následky svého rozhodnutí, v dobrém i zlém, odpovědnost ale ne. V případě Brexitu se díky detailnímu mezinárodnímu zájmu ukazuje, jak takové rozhodnutí vzniká – jako souhra racionality, iracionality, emocí. Je docela pravděpodobné, že i kdyby zvítězila druhá strana, bylo by to přinejmenším v nějakém ohledu podobně.

Taky proto na mě to náhlé zděšení referendem působí v něčem nepřípadně, přepjatě. Mnoho analýz zdůrazňuje, že Britové, kteří řekli Unii ne, svým hlasováním také chtěli vyjádřit svůj vztah k elitám. Politickým, ekonomickým, kulturním, mediálním. I z průzkumů vyplývá, že stoupenci odchodu chovají vůči elitám výraznou nedůvěru – vůči všem. Důvody proto jsou početné, patří mezi ně také dojem, jistě paušální a nespravedlivý, že elity en bloc určitou skupinou lidí, řekněme spíš starších, venkovských, bez vysokoškolského vzdělání, opovrhují. Jejich životním stylem, jejich hodnotami. Tenhle pocit může mít ale také reálný základ. Ve způsobu vyjadřování části těch elit, i v tom, co říkají – explicitně nebo implicitně. Mnoho z těch arogantních výlevů po referendu tenhle dojem na straně stoupenců odchodu jistě potvrdilo. Jsou naštvaní, volili jsme správně. Jsou přesně takoví, jak si myslíme. Navíc – znakem příslušnosti k elitám by měla být schopnost dostát nějakému vyššímu nároku, a také se jím samozřejmě poměřovat. Velká část „výstupů“ těch, kdo o své příslušnosti k elitám zjevně nepochybují, ale dokládá především absenci takového nároku.

Je to paradox, mluví se o přehradě mezi „obyčejnými lidmi“ a elitami. Možná je ale problém i v tom, že lidé na obou stranách toho rozdělení jsou si v mnohém podobní. Podobně iracionální, sebestřední, se sklonem ke stádnímu myšlení, konformismu, hysterii… Uvědoměním si toho by třeba mohlo začít to zasypávání příkopů, o kterém se často mluví. Ale moc bych na to nespoléhal.