Cameronův deal. Škoda nejen pro Británii

David Cameron prý chtěl původně možnost uplatňovat svou „záchrannou brzdu“ na imigranty po sedm let. Tuskův vyjednávací dokument počítal s pěti. Cameron teď v Bruselu přišel s nehoráznými třinácti. Unii se to podařilo usmlouvat na obstojných sedm.

Tak takhle vypadá nikoli atypická položka toho, co v Bruselu lídři osmadvacítky dohodli. K čemu to vlastně je?

Cameronovi to, soudě podle prvních reakcí komentátorů, k ničemu moc nebude. Dojednaný díl dostává velice špatné recenze. Konzervativní europoslanec Daniel Hannan to formuloval: „Británie bouchla do stolu a agresivně požadovala status quo. EU po troše povinného předstíraného trápení souhlasila.“ Skutečně je těžké vidět to jinak. Unie nikdy nebyla ochotna otevírat základní smlouvy, a proto k žádné radikální změně nemohlo dojít. Tím je omezen význam britského výdobytku, že se na ni nevztahuje ideál „stále těsnější Unie“. Zaprvé, pokud to bude schváleno při nějaké budoucí ratifikaci změny smluv (pamatujete na naši lisabonskou výjimku?), a zadruhé, co to vlastně znamená? Že když se nějaká směrnice bude odvolávat na stále těsnější Unii, nebude pro Británii platná? Že když se soudní rozhodnutí ECJ bude na tuto formulaci odvolávat, nebude v Británii platit?

Ochrana zájmů zemí, jež nejsou v eurozóně, obnáší mnohem méně, než se zdá – v podstatě hlavně povinnost osmadvacítky se na žádost Británie či jiné neeurové země sejít a ještě jednou si o předmětném návrhu, s prominutím, pokecat. A Cameronovo tvrzení, že bude konečně potvrzeno, že euro není jedinou měnou EU? Předseda Europarlamentu Martin Schulz už si pospíšil s tvrzením, že euro je jedinou měnou EU (licence na popírání očividné reality, již v Bruselu rozdávají, je zázračná věc).

A záchranná brzda? Bude to Brusel, kdo o jejím uplatnění nakonec rozhodne.

Červená karta pro parlamenty? Zaprvé je prakticky nemožné pro parlamenty se v daném čase dohodnout, a zadruhé závazek opět zní jen pokecat si o tom.

Nemluvě o tom, že Cameronův deal ani vůbec nemusí platit. Nejmenovaný zdroj z prostředí unijního aparátu už stačil sdělit, že dohoda může být napadena u Evropského soudního dvora.

Úměrně tomu plánuje, zdá se, Cameron svou kampaň za Ano v referendu. Podle prvních výroků se zdá, že nebude hrát ani tolik na to, co v Bruselu vyjednal, jako na strach z neznáma v této nejisté době a tak podobně.

A může to s touto velmi konvenční a neinspirující strategií vyhrát. Jednak proto, že konvenční a neinspirující strategie často vyhrávají a Cameronovu dovednost ve vyhrávání voleb není třeba podceňovat. Zadruhé proto, že lidé snažící se zorganizovat kampaň ne se zatím nedokázali zorganizovat a zatím si počínají den ode dne hůř. V pátek přivedl lídr UKIPu Nigel Farage na pódium akce „Ne“ George Gallowaye. Odpudivější postavu než tohoto bývalého labouristu vyloučeného ze strany kvůli tomu, že byl placen Saddámem Husajnem, aby v Británii pohledal. Pokud budou takto postupovat dál, má Cameron zaděláno na laciné vítězství. Těžko si totiž představit, že by se lidé jako Michael Gove, Cameronův ministr školství, který se vyslovil pro Brexit, stoupli do jednoho šiku s Gallowayem.

Je to svým způsobem škoda. Říkám svým způsobem, protože v našem zájmu jako Čechů je, aby Británie zůstala v Unii. Ten zájem je založený na tom, že my podobu Unie nijak neovlivníme a současná Unie s Británií je pro nás nekonečně lepší než německý kontinentální spolek, jež by se z Unie stal bez ní. O tom vůbec není třeba diskutovat, dokazují to jak veškeré historické zkušenosti, tak každodenní unijní realita.

Škoda je to pro demokracii. Celá ta britská anabáze je důležitá. Snad nejhorším plkem, který v době těch často trapných vyjednávání zazníval, bylo: A nemohla by se Unie konečně věnovat důležitějším věcem? Byli tím míněni uprchlíci, ale tuto kartu je možno vynášet vždy. Když by Unie jednala o uprchlících, jistě by někdo žehral, že nejedná o globálním oteplování. Nějaký důvod, proč nikdy nemluvit o vztahu Unie a demokracie, o tom, od čeho se vlastně odvozuje moc států a institucí, se v Evropě vždy najde. Británie je v tomto odsouzena k porážce, protože jí její zvyklosti stále ještě nedovolují podobné otázky zahrávat do autu. Cameron si například nemůže dovolit zakázat svým ministrům a poslancům být pro Brexit – umíte si to u nás představit? A není jich málo.

Názory na to, co má Unie dělat a kam má směřovat, se přitom v Evropě různí a není to vůbec černobílé. Podívejte se na tento průzkum. Ukazuje, jak se lidé v několika zemích dívají na perspektivu stále těsnější Unie, status quo, anebo na možnost, že by se některé kompetence vrátily z Bruselu do členských států. Holanďané mají v podstatě stejné rozložení názorů na „stále těsnější Unii“ jako Britové. A přitom nejsou ostrovní národ, jsou to typičtí kontinentálci, bezpochyby v „hlavním proudu“, jehož byl Benelux od počátku konstitutivní součástí. Jejich monetární politika ztratila autonomii ve prospěch Bundesbanky už desítky let před zavedením eura. A přitom mlčí. Pro jeho politickou třídu to nakonec může dopadnout hůř než pro britskou.