Kdo je v seznamech, agentem byl, říká bývalý důstojník StB
Svědectví o StB
UVNITŘ VIDEO
Otázka toho, zda může člověk figurovat ve svazcích StB neoprávněně a nevědomě, je v souvislosti nejen s případem ministra financí Andreje Babiše stále aktuální. Ten dlouhodobě spolupráci s tajnou policií popírá. „Každý, kdo v seznamech agentů StB je, agent byl a věděl o tom,“ říká však Jaroslav Lamr, jenž byl členem StB od roku 1973. Otázkou podle něj jen zůstává, do jaké míry člověk škodil.
Lídr ANO trvá na tom, že s tajnou policií nikdy vědomě nespolupracoval. Slovenský Ústav paměti národa však chce po prohraném sporu pravomocný verdikt ještě zvrátit a podal dovolání ke slovenskému Nejvyššímu soudu. O praktikách, ke kterým v souvislosti se získáváním spolupracovníků a nakládaním se spisy StB docházelo, se v rozhovorech pro neziskovou organizaci Post Bellum podělili bývalý důstojník Státní bezpečnosti Jaroslav Lamr a bývalý major StB Jaromír Ulč.
„Moje životní krédo a zkušenost je, že každý, kdo je v seznamech agentů Státní bezpečnosti, agent byl a věděl o tom. Neexistuje výjimka, aby o tom nevěděl, že jednal s orgánem StB a že nesouhlasil se spoluprací. Každý kdo podepsal, anebo i nepodepsal, věděl o tom, že spolupracovník byl a že o něj StB projevila zájem, co po něm chtěla a věděl, že jedná s StB. Vylučuji, že by šlo vyrobit falza svazku,“ říká v rozhovoru pro neziskovou organizaci Post Bellum Jaroslav Lamr s tím, že toto stanovisko zastává již dvacet let.
Zároveň uvádí, že spolupráce mohla být dojednána pouze ústně, pokud by příslušník StB měl pocit, že by podpisem o spolupráci s dotyčnou osobou přišel. „Samotné směrnice o práci s agenturou uváděly možnost, že závazek ke spolupráci nemusí být napsán nebo nemusí být podepsán, pakliže by v průběhu jednání mezi příslušníkem a dotyčnou osobou při vyžádání podpisu jaksi vedlo k nějaké nelibosti nebo k odporu ze strany verbované osoby a mohl by tak být narušen vztah po všech těch úvodních pindech o té omáčce,“ líčí metody StB její dlouholetý člen Lamr.
„Když bylo vidět, že se člověk kroutí a že je mu to nepříjemný, tak na něj samozřejmě nešlo nijak zařvat a říct, podepiš to. To prostě nešlo. Složka měla zájem na tomto člověku, tak se s ním muselo jednat, jak když másla ukrajuješ,“ doplňuje dále Lamr.
Důležitou otázkou pro něj i přesto zůstává, do jaké míry určitý člověk zavázaný ke spolupráci škodil. „Mohl být agent, který třeba dělal recepčního hotelu a byl závislý na tom, kdy tam cizinec přijel. Maximálně mi mohl říct, kdy cizinec přijel, půjčit mi jeho pas, kdy odjel, s kým se setkal, co dělal v hotelovém objektu a kam jezdil. Byl jsem schopný zmapovat časový snímek pohybu tohoto cizince. Na tom nebylo určitě nic zavrženíhodného nebo udavačského.“
Větší problém vidí Lamr v tom, když někdo donášel na své přátele a rodinu. „Něco jiného bylo třeba když to byl spolupracovník, který byl nasazen na kamaráda nebo na rodinu, do prostředí třeba charty nebo církevních kruhů. Tam práskal v podstatě na kamarády nebo na rodinné příslušníky. To je zavrženíhodnější,“ říká v rozhovoru pro Post Bellum Lamr s tím, že je ale třeba každý případ posuzovat individuálně. „Každý případ tohoto tajného spolupracovníka je originál. Paušalizace je vadná a je škodná,“ dodává bývalý člen StB.
14 dní jsme pálili dokumenty, vzpomíná bývalý major StB
Otázka skartace dokumentů podle Jaromíra Ulče spadala do kategorie přísně tajné zvláštní důležitost. Z důvodu skartace spisů agentů StB byl Ulč podle jeho slov povýšen na majora a pod jeho vedením se spisy převezly do spalovny. „Tam jsme hlídali každý den od rána do večera, aby si z toho náhodou někdo něco neodnes, a aby to bylo všechno úplně spálený. Vše se důkladně hlídalo, aby třeba komínem nevylít papír, který by byl popsaný. Toto jsem dělali minimálně čtrnáct dní,“ popisuje praktiky ničení spisů StB Jaromír Ulč.
„Přeci svoje lidi nepředhodíme někomu jinému. Co by si pak o nás ty lidi pomysleli, to nešlo. Co se dalo, to bylo pryč a zůstaly jenom ty desky,“ zdůvodňuje, proč ke skartaci dokumentů podle něj muselo dojít.
