17. listopad: co jsme čekali?
Sedmnáctý listopad je pro mě sváteční den, přiznávám bez mučení. A při takových příležitostech se jeden tomu zamýšlení prostě neubrání. A může při něm dospět až k téměř skandálnímu závěru – zas až tak špatně si nežijeme. Při všech těch hrozbách, vnějších i vnitřních. Při všech důvodech být znechucený, při vědomí, že to tvrzení je jistě velmi hrubá generalizace, která může opomíjet materiální nouzi některých, křivdy, nepotrestané zločiny, rostoucí nesnášenlivost a bůhvíco ještě.
Premiér Sobotka včera řekl, že polistopadová doba také zklamala některá očekávání. Jistě, zklamala. Ne ale v míře, která by se významně lišila od toho, co se po pádu komunistického režimu dělo v jiných zemích postsovětského bloku.
Ty zklamané hlasy znějí velmi silně, mohou být výsledkem nějaké trpké životní zkušenosti, kterou nechci nikomu brát ani s ní polemizovat či ji zlehčovat. Někdy to zklamání může mít ale ještě jiné kořeny. Po převratu v roce 1989 se v téhle zemi jistě odehrálo a odehrává mnoho problematického, očekávání byla jistě zklamávána – taky proto, že byla v mnohém protichůdná, uspokojení jedněch může znamenat zklamání druhých.
Stejně tak ale mohla v něčem být problematická i samotná ta očekávání, která upínala k politice a vůbec systému naděje, jež naplněny být nemohly – a ani nebudou. Lidé mojí generace vyrůstali v systému, který podle vlastní ideologie směřoval k jakési sekulární nirváně obecného bratrství, k uspokojení všech potřeb včetně těch nejhlubších, nejenom existenčních, ale, řekněme, i existenciálních.
K sytosti nejenom žaludku, ale i srdce, duše. Systém zkrachoval, taky proto, že ten ideál je z principu nenaplnitelný a pokusy dosáhnout jej mohou vést k nějaké jeho inverzi. Inženýr Šigaljov z Dostojevského Běsů oznamuje kolegům z revoluční buňky, že pečlivým projektováním společnosti, v níž budou všichni osvobozeni, dospěl k návrhu obecného otroctví.
Představa politického systému, který by přinášel tu nejhlubší satisfakci a dal odpovědi na základní otázky (případně je umlčel), ale s komunismem nezmizela. Je za ní cosi trvalejšího, lidského. Jistým způsobem žila i mezi lidmi, kteří v roce 1989 proti komunismu vystupovali, z nichž někteří tuhle naději jen převěsili ze systému na systém – když ji nemohl naplnit komunismus, demokracie to třeba dokáže. Nedokáže, nemůže. Zklamání v tomhle ohledu bylo nutné. I dnes je znát, jak se tahle touha vzmáhá. Někdo ten „bod naplnění“, zbavení se pochybností a samoty může vidět v příchodu nějakého autoritativního systému, který obrátí svět z hlavy na nohy a vynutí si respekt k těm správným hodnotám, třeba národním (které to jsou?).
Jiný má před sebou ideál společnosti, v němž jsou všechny rozdíly smazány nebo naopak příslušným způsobem oslavovány, kde člověk bude osvobozen od potřeby pracovat pro obživu a konečně bude mít tak šanci naplno rozvinout svůj potenciál. Kdoví, jednou třeba stoupenci takové či onaké utopie získají ve společnosti takovou sílu, že budou mít šanci otestovat si ji v praxi. Nemohou nebýt zklamáni, domnívám se, a mnoho by při takovém pokusu mohlo být zničeno. Nevolám tím po žádném zakonzervování společnosti a statu quo, spíš po realismu těch, kdo touží ji změnit, jejich představ, čeho by se takovou změnou dalo dosáhnout a jakou cenu je za to únosné platit.
Moje generace byla v jednom ohledu velice šťastná. V mladém věku zažila revoluční změnu, účastnila se jí. A ani s odstupem těch sedmadvaceti let a při vědomí všeho špatného, co se odehrálo od té doby, nemusí kvůli svému tehdejšímu nadšení cítit výčitky svědomí, byla to tenkrát změna k lepšímu. Ty dnes dorůstající generace už takové štěstí mít nemusejí, jakkoliv by bylo bláhové očekávat, že dědictví rodičů slavících 17. listopad přijmou bez výhrad a s nadšením.
