Kavárna vybírá prezidenta. Pokud prasata nezačnou létat

Nejdřív přiznání: přímou volbu prezidenta jsem dost podcenil. Razil jsem v době diskusí o ní tezi „lidi ji hodně chtějí, fakticky přitom zas o tolik nejde, tak proč ne“. A byl jsem v tom ohledu vedle jak ta jedle, přinejmenším proto, že jde o hodně – nejenom kvůli tomu, jak výrazná a rozdělující osobnost se z prezidenta může vyklubat, ale taky proto, jak silný dopad na společnost přímá volba může mít, jak moc a na jak dlouho dokáže prohloubit příkopy, které mezi různými vrstvami společnosti existují.

Ta příští by mohla být svým způsobem ještě důležitější. Dá se čekat (samozřejmě pokud na zeměkouli do té doby nespadne asteroid, situace ve světě se zásadně nezmění, prasata nezačnou létat a podobně), že v kampani před ní půjde o věci jaksi reálnější než před dvěma roky, kdy se v závěru předvolební střet stočil ke standardnímu českému víceboji – Benešovy dekrety a podobně.

Miloš Zeman ale byl zvolen před propuknutím války na Ukrajině, míra jeho vstřícnosti vůči Rusku se v kampani řešila spíš okrajově a pro širší veřejnost to téma mohlo působit v něčem abstraktně. Ne jako teď, kdy je zjevné, vůči čemu se vstřícnost na Hradě pěstuje.

Je pravděpodobné, že za tři roky tahle země přinejmenším vyšle hodně zřetelnou zprávu o tom, k jakému civilizačnímu okruhu chce patřit, jestli postoje a skutky současné hlavy státu jsou vyjádřením plus mínus většinového mínění obyvatel.

Čas v politice plyne docela rychle, pokud ta, řekněme, prozápadní část české veřejnosti chce z toho střetu za tři roky vyjít vítězně, bylo by asi na místě, kdyby hledala vhodného kandidáta už teď. Zjevně se tak děje. Tento týden se například ozvala stálice prezidentských tipovaček – Tomáš Halík.

Řekl na Nově, že pokud by se nenašel někdo lepší a hrozilo by, že Miloš Zeman nebude mít silného soupeře, byl by ochoten kandidaturu vzít. S charakteristickou skromností vysvětlil: „Mám vlastně stejnou kvalifikaci, jako měli dva předchozí prezidenti, Masaryk i Beneš, kteří byli profesory sociologie na téže fakultě. A to že jako bonus mám navíc zkušenost kazatele, který nemá problém s veřejným vystupováním a zkušenost zpovědníka, který pomáhá tisícům lidí a rozumí lidskému srdci, nevidím jako mínus, ale naopak jako určitý bonus.“ Nebude-li ale od něj situace vyžadovat tu oběť, rád se myšlenky na kandidaturu vzdá a zůstane ve svém domovském univerzitním prostředí. 

Zvláštní tradice, která od potenciálních českých prezidentů vyžaduje jakousi zdráhavost (i Miloš Zeman se na oko nechal přemlouvat). V jiných profesích to funguje spíš naopak. Při výběru zubního lékaře například člověk nevnímá to, že pan doktor by raději působil v nějaké úplně jiné profesi, jako veliké doporučení.

Tomáš Halík ale není jediný, o kom se v té souvislosti mluví, možnost kandidatury tak trochu připustil generál Petr Pavel, padlo i jméno Šimona Pánka, možná i dalších. Je tu ale možná ještě důležitější otázka než to, kdo bude kandidovat proti Milošovi Zemanovi nebo tomu, kdo ho v „obsluze“ jeho dnešních stoupenců nahradí. A to jestli „pražská kavárna“ dokáže změnit svůj přístup. Jestli bude ochotná přijmout skutečnost, že smyslem předvolební kampaně není udělat si dobře, vyslechnout ta správná slova plus třeba pár písniček a po volbách se rozejít domů s tím, že Česko zase jednou ukázalo, jak moc „nás“ není hodno.

Nejlepší kandidát pro „pražskou kavárnu“ je ten, který by mohl vyhrát, ne ten, který by byl typickým příslušníkem toho velmi vágního společenství nebo který by nejpřesněji vyjadřoval jeho – opět velmi vágní – hodnoty. Šance prozápadního křídla české společnosti budou tím větší, čím jasněji si ti jeho aktivní členové uvědomí, že ty volby vlastně vůbec nejsou o nich.