Explozivní téma. Kriminalita a násilí uprchlíků z Afghánistánu

V americkém časopise National Interest vyšel článek o evropské migrační krizi, který je rozhodně jedním z nejdůležitějších, jaké k tomuto tématu letos vyšly. Situaci nelakuje na růžovo, právě naopak, jde nesmlouvavě do hloubky jednoho z nejpalčivějších a pro veřejné mínění nejexplozivnějších problémů, kriminality uprchlíků, konkrétně kriminality Afghánců. Přestože popisuje občas cenzurovaný jev, není to text, o který by stál takový Breitbart nebo Parlamentní listy. Čtenáři očekávající útok na Angelu Merkelovou, sluníčkáře a Evropskou unii si na své nepřijdou. To, co odkrývá, je svým způsobem horší.

Článek nese titulek Pracovala jsem s uprchlíky desítky let. Vlna zločinnosti Afghánců v Evropě je šokující. Je důležité předeslat, kdo je autorka. Cheryl Benardová je Američanka, pracuje mimo jiné pro think-tank RAND a dlouhodobě se zabývala problematikou rekonstrukce v postkonfliktních zónách a reformou islámu (vedle toho napsala i dva romány; její knihu Občanský demokratický islám měl v knihovně Usáma bin Ládin, když ho dostihlo americké komando v Abbottábádu). Něco ví jak o Blízkém východě (studovala v Bejrútu), tak o Rakousku, jehož se článek týká (ve Vídni studovala a léta žila), i o islámu a Afgháncích (její manžel je rodilý Afghánec, americký diplomat Zalmay Khalilzad). Do článku o tom, proč afghánští azylanti páchají disproporční množství znásilnění, se nepustila ze škodolibé zvědavosti. Naopak byla hanba a bezradnost, jež zažívají místní „starší“ usazení Afghánci, jedním z jejích motivů.

Nicméně tak to je, je to jev pozorovaný ve Švédsku, v Německu i Rakousku, na které se autorka zaměřuje jen proto, že ho zná. Podle rakouské policie jsou Afghánci zodpovědní za polovinu sexuálních útoků uprchlíků – přestože je jich přibližně stejně jako Syřanů, kteří jich mají na kontě méně než deset procent.

Jsou to útoky brutální, nestoudné a taky zvláštním způsobem hloupé. Mezi oběťmi je třeba sedmdesátiletá mentálně zaostalá žena, mladé matky s kočárky anebo chlapec, často za bílého dne na zalidněném prostranství. Afghánci rovněž mají ve zvyku obnažovat se v plaveckých bazénech.

Možná vysvětlení Benardová probírá s vídeňským Afgháncem, který s případy přichází do styku jako soudní tlumočník. Ten uvádí a hned vylučuje dvě často předkládané teorie. Byli opilí, protože nejsou zvyklí na alkohol. Ale to podle něj nevysvětluje, proč Afghánci znásilňují víc než jiní muslimové, a taky je mu z praxe jasné, že jde o naučenou výmluvu. Někdy špatně naučenou – Afghánec třeba tvrdí, že vypil dvě piva a pak už si nic nepamatuje.

Proč zrovna Afghánci, nevysvětluje ani druhá teorie, srážka kulturních hodnot. A proč by si nadržení Afghánci vybírali matky s dětmi, a ne provokativně oblečené?

Soudní překladatel nabízí třetí teorii, k níž se sám přiklání:

„Na základě stovek kontaktů s těmito mladými muži, které při své práci za posledních několik let měl, si myslí, že zjistil, že jsou motivováni hlubokým a trvalým opovržením západní civilizací. Evropané jsou pro ně nepřátelé a jejich ženy legitimní kořist, stejně jako ostatní věci, které si od nich mohou vzít: bydlení, peníze, pasy. Na jejich zákonech nezáleží, jejich kultura je nezajímavá a jejich civilizace stejně nakonec padne za oběť hordě, jíž jsou tito mladíci předvojem. Není třeba se asimilovat, tvrdě pracovat nebo si pro sebe snažit vybudovat slušné živobytí – na to, aby vás tvrdě trestali za přestupky, jsou tihle Evropané moc měkcí a jejich dny jsou sečteny.

A nejde jen o sexuální zločiny, poznamenává můj přítel. Ty sice nejvíc vzrušují veřejné mínění, ale záměrné, zlovolné zneužívání systému sociální podpory je stejně důležité. Říká, že afghánští uprchlíci mají zvlášť výrazný sklon podvádět – lhát o svém věku, lhát o okolnostech, v jakých se nacházejí, předstírat, že jsou mladší, že jsou tělesně postižení, předstírat, že jsou příslušníky etnické menšiny, když i unavené oko rakouského soudce dokáže rozeznat jemné rysy Hazárů od Paštunů.“

Autorka připouští, že o této tendenci Afghánců ví z vlastní zkušenosti. Vysvětluje ji tím, že ti lidé přišli ze společnosti, v níž lidé až do nedávna neměli příjmení a data narození se nikde centrálně neevidovala. „Znám úctyhodné, zákona dbalé afghánské rodiny, kde mají všichni narozeniny v nepravděpodobné řadě – prvního června, druhého června, třetího června atd. – protože ten člen rodiny, který vyplňoval imigrační papíry, si musel data narození vymyslet a usoudil, že si je takto snadněji zapamatuje,“ říká autorka.

To ale nevysvětluje ochotu páchat sexuální útoky, která zatím k afghánské diaspoře rozhodně nepatřila.

Tady Benardová obohacuje hypotézu rakouského tlumočníka. Tito mladí muži, spekuluje, jsou, jak řekl Donald Trump, loseři. „Nejsou schopni tolerovat ženy, které jsou šťastné, sebejisté a cítí se bezpečně na veřejných prostranstvích. Sdělují, že nemají v úmyslu respektovat zákony, zvyky, veřejné mínění, místní hodnoty nebo obyčejnou slušnost, a nenávidí to všechno tak moc, že jsou ochotni riskovat svůj život, konstruktivní budoucnost a svobodu kvůli uspokojení z toho, že mohou škodit.“

To je velmi depresivní diagnóza. Usvědčuje Západ z neschopnosti myslet antropologicky – svázáni postkoloniální vinou, ze strachu, abychom nebyli obviněni z rasismu, nejsme ochotni uvažovat o kulturních a civilizačních rozdílech.

Ale autorka místo této, pro myslícího člověka dnes už banální, pravdy zdůrazňuje něco jiného: Tito mladí muži jsou „naši“, říká – a mluví za Američany. „Vyrostli v letech, kdy jsme byli dominantní silou a financiérem afghánské společnosti. Od roku 2001 jsme vynaložili miliardy na afghánské školství a rádi to uvádíme jako jeden z našich největších úspěchů. Tito mladí muži buď do těchto škol chodili, a pak ta investice byla horší než zbytečná, anebo do nich nemohli chodit, takže ty peníze musely být rozkradeny. Taky jsme investovali spoustu milionů dolarů do genderových programů a programů vlády zákona“ a spousty dalšího civilizačního úsilí, připomíná Benardová, a „teď tu máme naše ,absolventy‘, řádící po Evropě jak ty nejhorší divoké šelmy.“

Invaze do Afghánistánu na rozdíl od té do Iráku nebyla tak politicky kontroverzní. Vláda Tálibánu poskytovala útočiště a diplomatické krytí al-Káidě, což byl legitimní důvod pro ozbrojenou akci. Nelze mluvit o žádné okupaci, Afghánistán neměl žádné legitimnější pretendenty na moc než tu vládu, kterou Západ podporoval. Ale svou civilizační misi, na níž jsme se mimochodem podíleli i my, Západ nezvládl.