Nekope se, maká pro voliče i v bufetu, Intelektuál na útěku
Sféra makání rozšířena do bufetu, došlo k mnohonásobnému zamyšlení, vláda nechce kvóty pro ženy a já zas nemám silný názor.
„Vláda jde proti Jourové: kvóty žen nebudou“, oznamuje na titulní straně Právo. Sobotkův kabinet totiž odmítl návrh evropské směrnice, podle nějž by v dozorčích a správních radách velkých firem (v Evropě celkem asi pěti tisíc, v Česku jen několika) mělo zasedat čtyřicet procent žen. Proti hlasovali ministři za lidovce a ANO, směrnice přitom spadá do kompetence eurokomisařky Věry Jourové, kterou do Bruselu hnutí ANO nominovalo. „Nyní je v těchto firmách v EU zastoupení žen v průměru 16procentní, v České republice je to sedm procent. Čekala bych u země, kde jsou čísla takto varující větší pochopení a potřebu ten problém legislativně řešit,‘ rýpla si Jourová.“ Podle Hospodářských novin „český obrat celkem překvapivý, dosud se mělo spíš za to, že kabinet Bohuslava Sobotky původní stanovisko, které přijala vláda Petra Nečase, změní. Jednak jsou jejími členy dlouholetí bojovníci za větší zastoupení žen ve vedení firem či politických stran, ministryně Marksová-Tominová a šéf legislativy Jiří Dienstbier, jednak před dvěma týdny vláda schválila vlastní strategii pro rovnost mužů a žen do roku 2020. A v té se hovoří téměř o tom samém, co si za cíl klade evropská směrnice. Podle šéfa hnutí ANO Andreje Babiše jde ale o princip. ‚Pokud by se kvóty pro ženy schválily, jednalo by se o precedent, který by mohl znamenat, že stát chce začít regulovat vše. Kolik žen má být ve vedení podniků, je na managementu samotných podniků,‘.“ Doufám, že stejným nasazením bude ANO bojovat za autonomii nejenom managementů, šéfů firem. Ale jinak – silný názor se nedostavil. Aspoň nějaký názor bych možná dohromady dal, ale za a) nic převratného by to nebylo b) téma patří k těm, které provokují často dost úmorné diskuse, jež rozpoutávat nestojí za to, pokud je člověk zrovna neprožívá. A člověk prostě nemá čas na všecko.
Mladá fronta Dnes pořídila celkem výživný rozhovor s majitelem listu. Jde o spor o poslanecké platy, jímž poslední dobou žila sněmovna. Andrej Babiš tvrdí, že Sobotka udělal „podraz“. Na vládě to prý ale spolu neřešili. Na dotaz, jak je možné, že „se po takové přestřelce setkáte a nezmíníte se o tom ani slovem“, šéf ANO odpoví: „Tak on pan Sobotka je teflonový, on je splachovací.“ Vzácný úkaz – teflonový člověk a splachovací člověk jsou dva docela rozšířené poddruhy homo sapiens, ale lidí, kteří by byli teflonoví a splachovací zároveň, zas až tak moc není. Andrej Babiš šel místo hlasování do bufetu, byl mu v té souvislosti připomenut starší výrok „poslanci nechodí do práce, mají jen čtyřicetiprocentní účast, z toho většinou jsou v nějakém bufetu. Já budu určitě pracovat pro voliče.“ Babišova účast při hlasování je 46 procent. „Já jsem v tom bufetu pracoval. To myslíte, že se kopu do zadku nebo co? Já pracuji stále. I o sobotách a nedělích, protože mám nejtěžší resort. A sezení ve Sněmovně – kdy ani nevím, jestli mohu mít schůzky, nebo nemohu – to pro mě není. Nechtěl jsem být poslancem, nechci sedět ve sněmovně, chci dělat ministra. Mě to zdržuje od práce. Nejsem politik, už jsem to říkal stokrát, neumím se tam vykecávat.“ Důkladnějšího komentáře, myslím, netřeba. Přiznávám, že představa AB kopajícího se do zadku namísto neustálého makání mě zas až tak strašná nepřijde.
Hospodářské noviny vedly rozhovor s egyptologem Miroslavem Bártou, jehož úvahy o nastávajícím kolapsu západní civilizace a jeho důvodech, jsou značně populární. Bárta spolupracuje s hnutím STAN a vede think tank ANO. „Kolaps neznamená, že přijde katastrofa, po které přestane existovat čas a prostor. Jen to, že systém projde velmi zásadním zeštíhlením. (...) Roste byrokracie. Mandatorní výdaje tvoří většinu rozpočtu. Sociální stát do značné míry nahradil rodinu. Rodina nefunguje. Když to přeženu, tak první slova dítěte jsou máma, táta a pak už následuje sousloví ‚sociální dávky‘. Přitom 99 procent času, co tady lidstvo je, byla základní záchrannou sítí širší rodina. Nejdůležitější ale je, že ve vývoji civilizací platí: Co vás dostane na vrchol, to vás srazí dolů. (...) systém musí dojet historickou trajektorii, aby reforma byla objektivně nevyhnutelná. (...) setrvačnost je obrovská. S kolegy z think tanku Komplexní společnosti uvažujeme o tom, že úpadek začal už první světovou válkou a může trvat třeba dalších padesát let. Jenže to může být mnohem rychlejší.“ Taky se nad tím vším někdy zamyslím a pak vás o tom zpravím. Ale opět – jak říká Russell Crowe v Gladiátorovi: „Not yet. Not yet.“
V Právu polemizuje Jiří Pehe s Václavem Bělohradským o antiamerikanismu. Bělohradský v článku pro sobotní vydání napsal, že „poskomunistický pravdoláskařský atlanticismus“ posílil v Američanech falešný mesiášský sebeobraz. Pehe v té souvislosti píše, že i antiamerikanismus má svou mytologii. „Evropský intelektuál, který mluví o americkém mesiášském sebeobrazu, by si měl položit otázku, zda si takové falešné sebeobrazy – často o poznání kýčovitější než ten americký – o sobě nevytvářejí i všechny evropské národy. A zda o Americe nemluví tak trochu z pozic tohoto vlastního sebeobrazu.“ Možná, že tenhle druh slepoty nesouvisí ani tolik s národním cítěním, ale taky s příslušností k sociální skupině, konformismus vůči ní si někteří lidé pletou s odvážnou plavbou proti proudu. Další z paradoxů společenství, které se někdy prezentuje jako hlas emancipace od nezdravého vlivu autorit, úcta k jeho autoritám v něm ale často hraničí se zbožněním.
Blesk píše o uprchlém vězni Novákovi, pachateli několika brutálních přepadení, který „svou podobu zřejmě stále mění, aktuálně může vypadat jako intelektuál s brýlemi“. Doufám, že na téhle reinkarnaci ještě trochu popracuje, na jeho první článek o úskalích soudobého diskursu čekám netrpělivě a zatím marně.
