Akce Neptun: Majstrštyk komunistického agenta

Tajemné jezero, vychytralý důstojník StB, zfalšované nacistické dokumenty a několik zvídavých novinářů. Přesně tohle přesně před padesáti lety stačilo k jedné z nejzajímavějších epizod v dějinách Československa, která ovlivnila situaci i v demokratickém západním Německu.

Za celou akcí stál zástupce náčelníka 8. odboru aktivních opatření, která měla na starosti dezinformační činnost, důstojník Ladislav Bittman. Právě on byl jedním z autorů nápadu, jak pomocí „náhodně objevených“ nacistických válečných dokumentů ovlivnit politické události v Západním Německu.

Nejlépe dokázal popsat smysl a účel celé akce sám důstojník Bittman v pořadu ČT: „Prvním cílem bylo ovlivnit západoněmeckou vládu a parlament, aby rozšířil lhůtu pro stíhání válečných zločinců. Dále jsme chtěli ovlivnit evropské veřejné mínění proti západnímu Německu. Vytvořit dojem, že je pokračovatelem nacistického Německa. Třetím cílem bylo prohlásit, že mezi nalezenými dokumenty jsou seznamy nacistických kolaborantů.“

K uskutečnění celé události bez vědomého přičinění pomohl štáb pořadu Zvědavá kamera Československé televize, který po odvysílání tehdy kontroverzní reportáže hledal zajímavé, ale ne konfliktní téma. Objevili pověst o šumavském Čertově jezeře, jehož voda prý má zázračné konzervační vlastnosti. „Náš produkční Jindra Bernard přišel s notickou v Lidové demokracii, že v Čertově jezeře jsou mrtvoly nejrůznějších lidí – hraběnky nebo vojáků werhmachtu,“ popisuje zrod reportáže člen štábu Vladimír Branislav pro Českou televizi.

Nápad za všechny peníze

V dubnu 1964 se k jezeru vydali společně s několika potápěči. „Jedním z potápěčů byl Bittman, který se štábu představil jako pracovník ministerstva zahraničí. Jenomže ve skutečnosti to byl zaměstnanec ministerstva vnitra,“ vzpomíná publicistka Jarmila Cysařová v pořadu ČT. Reportéři očekávali, že profesionálové ze dna pověstmi opředeného jezera vyzdvihnou dokonale zakonzervované tělo hraběnky i s kočárem nebo kompletní svatební průvodu. Nic takového se však nestalo a místo ostatků potápěči objevili jen několik bedýnek s válečnou municí, kterou pyrotechnici později zneškodnili. Jak se ale nakonec ukázalo – nález měl jiný účel. Inspiroval Bittmana k zinscenování zpravodajská hry, kterou schválili Sověti i nejvyšší československá místa.

Pod záminkou, že se na místě budou konat vojenská cvičení, Bittman poslal televizní štáb zpátky do Prahy a zaměstnanci dezinformačního oddělení Státní bezpečnosti se vrhli na připravování bedny plné podvržených dokumentů. Falšovaly se i listiny z nacistického Říšského hlavního bezpečnostního úřadu, které připravila sovětská tajná služba. Nestihla však dokumenty dodat včas a tak 21. června 1964 ve tři hodiny ráno putovaly na dno kilometr a půl vzdáleného Černého jezera bedny plné prázdných papírů.

Na začátku července se na místo vrátil štáb Zvědavé kamery včetně Ladislava Bittmana. „U vytahování těch beden jsem nebyl. Vlastně nikdo ze štábu, protože StB předstírala, že tam mohou být třaskaviny. Pustili tam jenom kameramana. Ten jediný to viděl zblízka. Já jsem se k bednám dostal až ve chvíli, kdy byly naložené v autě,“ popisuje převoz Branislav. V Praze dokumenty podstoupily „hlubokou expertizu“. Úřady prodlužováním „zkoumání“ tak pouze získávaly čas, než dorazí slibované sovětské dokumenty.

Obsah beden novinářům 15. září 1964 na tiskové konferenci, které se účastnily i zahraniční redakce, představil tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal. „Tisková konference byla zajímavá, ale spíš bylo zajímavé to, co se dělo před tím. Bittman dělal Štrougalovi instruktáž, jak má odpovídat a reagovat. Trvalo to celou noc před konferencí,“ prozrazuje Branislav. Dodává, že zaslechl, jak Štrougal vyhrožuje Bittmanovi, že ho nechá zavřít, jestli celá akce praskne.

Radši sólokapra než pravdu

Všichni přítomní na výmysl dezinformačního oddělení skočili. O události psalo 25 italských, 18 západoněmeckých a sedm rakouských deníků. Vznikla tak legenda, o které nikdo nepochyboval až na pár členů televizního štábu, kterým přišla vstřícnost komunistické bezpečnosti podezřelá. Své pochyby ale tehdy nijak veřejně nešířili.

V září 1964 tak byly do světa vpuštěny informace z archivních dokumentů, které zavařily spoustě lidem. Byl mezi nimi spoluzakladatel Sudetoněmeckého krajanské sdružení Emil Franzel nebo poslanec za FDP Siegried Zogelmann. Výsledky také pomohly rozpoutat kampaň proti promlčení válečných zločinů (mělo se tak stát 20 let po skončení války) a západoněmecká vláda musela po diplomatickém nátlaku prodloužit promlčecí lhůty o pět let.

Z StB do služeb americké tajné služby

Mozek celé akce – Ladislav Bittman v roce 1968 překvapivě emigroval do Spojených států a odsoudil sovětskou srpnovou invazi. V roce 1971 se stal agentem amerických zpravodajských služeb a pod krycím jménem Lawrence Britt vypovídal před americkým Senátem. V 70. letech také vynesl na světlo boží pravdu o akci Neptun a předal informace o agentech působících v Německu a Rakousku. V Československu byl v roce 1972 odsouzen k trestu smrti. Rehabilitován byl v roce 1994.