Stará družba nerezaví
Ze světových reakcí na střet Rusko-Ukrajina nápadně vyčnívá ta německá. Ačkoliv kancléřka Angela Merkelová ohledně Ruska patří k tomu nejkritičtějšímu, co je v německé politice k mání, úvahy z prostředí spolkové vlády se nepřenesly přes stadium: jen co Rusové vpadnou na Ukrajinu, okupaci ostře odsoudíme. To je něco jiného než úvahy o izolaci a hospodářských sankcích, o nichž se přemýšlí v jiných klíčových metropolích Západu. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier dokonce v první reakci nechtěl slyšet ani o tak nevýbojném nápadu, jako zrušit pozvánku Vladimíra Putina na summit G-8.
Německou opatrnost nelze vysvětlit skutečností, že ukrajinsko-ruský střet je komplikovanější, než se nám v médiích podává. Jednak na vyváženou analýzu ve chvíli, kdy se čeká, zda přijedou nebo nepřijedou tankové divize, není ta pravá chvíle, jednak zpravodajství o Majdanu bylo v německých novinách podobně romantizující a kampaňovité jako v českých. Mnohem víc jde o to, že vztah mezi německým a ruským národem je intimnější, než by asi Vitaliji Kličkovi, jehož druhým domovem je Německo, bylo milé.
Už od 18. století Rusko vzhlíží k německé civilizaci. Odtamtud přicházeli inženýři, vojenské know-how, dokonce i část technického, administrativního, gastronomického a kdovíjakého ještě výraziva (zámečník – slesar, lázně – kurort. chlebíček – buterbrot, zázračné dítě - vunděrkind, šátek – galstuk atd.) Němci se naopak obdivovali ruské literatuře a jihli při představě širých stepí. Obě země v předtotalitním věku spojoval pocit zneuznanosti, myslely, že jim je upírána příslušnost k první velmocenské lize. Slovo „nacistický“ respektive „sovětský“ na druhé straně samozřejmě znělo hrůzně, ale například slovo „ruský“ mezi Němci nikdy pozitivní náboj neztratilo. Když už se rozpadal Sovětský svaz a jeho rozpad doprovázela zásobovací krize, bulvární deník Bild organizoval dobročinnou sbírku – a to nikoliv pod názvem „Pomoc pro SSSR“, ale „Pomoc pro Rusko.“ Byla z toho největší sbírka v moderních německých dějinách.
Za prvních pět let od pádu komunismu přiteklo do bývalého Svazu z Německa na pomoci, bezúročných půjčkách, dodávkách zboží zadarmo a podobně více než 100 miliard marek – naprostá většina z této sumy mířila do Ruska. Dnes je Německo tak nějak očekávatelně nejdůležitějším obchodním partnerem Ruska.
Celých těch dvacet let, kdy už to není vztah se Sověty, ale s Rusy, trvá i politické spojenectví. Kancléř Kohl ještě sice s jistým váháním podpořil rozšíření NATO o střední Evropu a nakonec i o Balty, ale gruzínské a ukrajinské aspirace na členství v Alianci Německo spolu s Francií roku 2008 zablokovalo. To velmi pravděpodobně přispělo k válce v Gruzii. Po válce to byl samozřejmě Berlín, kdo první začal lobbovat za změkčení a zrušení sankcí proti Rusku.
Dál: plynovod Nord Stream, který obchází Ukrajinu a Polsko, je projekt rusko-německý; kancléřka Merkelová se ještě v roce 2009 de facto stavěla proti americkému protiraketovému systému v České republice a v Polsku atd. Ta řada je tak dlouhá, že člověk upřímně nechápe, do kolika jinak inteligentních českých hlav se vejde rusofobie a současně germanofilství (oba výrazy jsou použity v nadsázce). Ve skutečnosti pro Čechy žádné dilema Německo (potažmo EU) vs. Rusko neexistuje. My jsme pro Rusy už příliš vzdálená cizina, ale Ukrajina blízké zahraničí – a Německo bohužel tento ruský pohled akceptuje.
