Pro medaile raději nechodit
1
Prezident Miloš Zeman úspěšně privatizoval státní vyznamenání a chová se k nim s bezohledností a kořistnictvím nejhoršího „devadesátkového“ grundera. Může si to dovolit. Pobouření, jež vyvolává sestava dekorovaných, ve které figurují normalizační papalášové a dobové pophvězdy, případně lidé, jejichž největší zásluhou byla nějakým způsobem vyjádřená podpora hlavě státu, Zemanovi nikterak neuškodí. Spíše pomůže, v očích tábora stoupenců jen potvrdí prezidentovu schopnost vytáčet ty správné lidi a sdílená averze je nejsilnějším pojivem národně socialisticko konzervativního (ve smyslu konzervace myšlenkového světa československých 70. a 80. let a jeho obohacení novodobým konspiračním žvatláním) bloku, jehož je Zeman čelným a nejviditelnějším reprezentantem. Posílen bude navíc dojem, že hlava státu své pravdy a moudra odvážně metá do tváře nepřejícnému davu.
To naštvání a pobouření ale jaksi nemá alternativu. Těžko se potom, kdy na Hradě defilovala vskutku interesantní sestava nositelů státních vyznamenání tvářit, že se vlastně nic neděje. Případně svoje poznámky spolknout s tím, že vše už bylo stejně už víckrát řečeno, nebo že nemá cenu vyjadřovat nesouhlas a jít tak na ruku Zemanovi a jeho rozeštvávací strategii. Mlčení je v tomhle kontextu znamením rezignace ve smyslu ano, zvykli jsme si, považujeme tuhle podobu státního svátku za obvyklou, nemá význam se o ní dále šířit. Je to jen jeden z úkazů s jejichž výskytem se tak nějak počítá, asi jako když se hodnota biometeorologické zátěže čas od času vyšplhá na trojku.
Všechno už bylo řečeno, lepší je bavit se o něčem důležitějším, může se někdo domnívat. Jenomže nechat projít bez komentáře podobnou travestii je výrazem rezignace na stát, protože večer osmadvacátého října je ta nejvýznamnější státní ceremonie. A situace, myslím, není tak hrozná, aby byl nutno český stát rovnou odepisovat, spíš vyžaduje, aby se o něj člověk trochu víc zajímal.
V časech počátku Zemanova prezidentství zaznívalo, že státní vyznamenání prezident uděluje jaksi v zastoupení, laureáti jsou dekorováni státem, který jeho nejvyšší představitel na ceremonii jen zastupuje. Vyjadřovat nesouhlas s prezidentem nepřevzetím medaile je tedy nepřípadné a neuctivé vůči státu, zemi. Po letošku už tenhle argument nesporně a definitivně ztratil smysl.
Ochota jít si na Hrad pro medaili nadále je – alespoň v případě laureátů oceňovaných za zásluhy na poli, řekněme, myšlení a tvorby –výrazem nikoli loajálního občanství, ale příslušnosti k Zemanovu světu, přihlášení se k němu. Otázka nejenom vkusu.
