Vláda nemá šaty

Končící Sobotkova vláda se označovala za „nejúspěšnější“ nebo alespoň „jednu z nejúspěšnějších vlád“ v historii České republiky. Premiér Sobotka zdůrazňoval, že vláda „je schopna dotahovat věci do konce“. Některé ano, ale do konce hodně hořkého. Pozoruhodné je, do jakého konce „dotáhla“ sebe samu. Události jednoho červencového dne nám stav vlády ukazují výmluvněji než kdejaká analýza.

Ve středu 12. července schvalovala Poslanecká sněmovna dlouho připravovaný památkový zákon. Ministr Herman neopomněl zdůraznit jeho zásadní význam, důležitost pro vládu apod. Zákon byl zamítnut ještě dříve než se hlasovalo o jednotlivých pozměňovacích návrzích. Netřeba příliš znát pravidla legislativního procesu, aby bylo jasné, že se jedná o mimořádnou prohru a to nejen ministra Hermana, ale celé vlády. Jeden mediální titulek mluvil o debaklu, to je myslím výstižné.

Pro zbytek funkčního období stanovil premiér Sobotka pro vládní koalici několik málo priorit a jednou z nich bylo přijetí kariérního řádu pro učitele. Ve středu odpoledne, po debaklu ministra Hermana, došlo ve sněmovně i na něj. Nebyla přijata senátní verze a pro tu poslaneckou hlasovalo 39 poslanců. To není překlep. Vláda má přitom pohodlnou většinu 111 poslanců. (Na kariérním řádu se nejprve všechny tři vládní strany shodly, aby ho pak nechaly padnout pod stůl. Za sebe a učitele dodávám: naštěstí. Ale to je jiný příběh.) Kdybychom žili v normálním prostředí, tak k tomu nemusím nic dodávat. U nás ano.

Všichni asi známe Andersenovu pohádku o králových nových šatech. Nevidí je prý ti, kteří nejsou hodni svého úřadu či jsou hloupí. Všichni proto předstírají, že král má krásné šaty. Ve skutečnosti je nahý. Až malé dítě nahlas řekne pravdu. Nahý král, i když nyní už odhalený, přesto kráčí dál.

Současná vláda se dlouho těšila neobvyklé přízni médií. Důvody byly rozličné. Jedni novináři byli zaměstnávání členem vlády. Jiní si do Bohuslava Sobotky promítali svoje představy o sociálně liberálním prozápadním politikovi, který rafinovaně čelí údajnému zlu zprava, zleva, z Hradu i Agrofertu. Premiér mohl udělat fakticky cokoli nebo nedělat nic, ale jejich dlouhodobou vírou to neotřáslo. Ničemu nečelil, obraz Andreje Babiše právě on nechal vyrůst do kolosálních rozměrů, Miloše Zemana nejprve doporučoval, pak nekorigoval, ani tam, kde mu to ústava téměř předepisovala, ať už šlo o jmenování profesorů nebo zahraniční politiku. Dokonce i když podával nesmyslnou demisi nedemisi místo aby se postavil Andreji Babišovi čelem, jásali někteří nad tím, jak úžasný strategický tah to byl. Slabost a bezradnost se tím podařilo zamaskovat sotva na pár dní.

Tedy není potřeba křičet, že „král je nahý“, stačí otevřít oči.

Za prvé: „nejúspěšnější vláda“ končí tak, že její premiér odstoupil pro slabé výsledky z funkce předsedy své strany a vzdal se pozice volebního lídra. Slyšeli jste někdy o opravdu úspěšném premiérovi, který byl pár týdnů před volbami nahrazen triumvirátem? Vysvětlení je jediné. V jeho úspěšnost a úspěšnost vlády nevěří ani jeho soudruzi. Jejich zoufalství ukazuje, že jsou dokonce přesvědčeni o opaku. Vicepremiér a všemocný ministr financí této „úspěšné vlády“ už není ve funkci, protože vzhledem k problémům kolem své osoby z ní musel odejít. Kdo tu ve světle těchto personálních změn chce mluvit o úspěšné vládě? Že král má krásné šaty?

Za druhé: vláda, která nedokáže prosadit věci, které podkládá za své priority, fakticky nevládne a nemá ve své funkci co dělat. Nevybavuji si příliš situací ze zahraničí, kde by vláda utrpěla takové porážky a pokračovala. A kde by se navíc všichni tvářili, že se nic neděje. Děje. Znovu opakuji, co chápe každý, kdo používá zdravý rozum a něco ví o politice: vláda, která nedokáže prosadit své priority, je nefunkční. Prožíváme agonii vlády, která mnohé slibovala, mnohé pokazila a do konce dotáhla jen svůj konec.