Pro někoho Rusové v Sýrii už zvítězili

Největší výkon ruské propagandy posledních let je způsob, jímž se jí podařilo splynout se světem konspiračních teorií, hoaxů, poblázněných duchovních nauk a kombinace existenciální tísně a narcismu, z níž podobné „fenomény“ často vyrůstají. Mnozí autoři (například výborný Peter Pomerantsev) popsali odklon od principů ideologického boje sovětského typu, který před západním publikem prezentoval nějaký jistě manipulovaný a nepravdivý, ale v zásadě koherentní výklad reality.

Místo toho nastoupil svět v němž – Pomerantsevovými slovy – „nic není pravda a všechno je možné“, jehož obyvatelé projevují zároveň totální nedůvěru ke všemu, co přichází od lidí a zdrojů, jež si identifikují jako „mainstreamové“, s důvěřivou ochotou přijímat a hlásat cokoliv, co přichází odjinud. Schopnost věřit souběžně tvrzením, jež se navzájem vylučují, je v tomto světě samozřejmostí. A je taky velice rozšířená. Ten svět jistě není ruským výtvorem, Putinův režim se v něm ale etabloval jako významná síla, učinil ho do značné míry svým. 

Ruské vojenské stroje teď vlastně létají na dvou místech. Nad konkrétní zemí na Blízkém východě, kde se nějakým způsobem zapojily do krvavého konfliktu mnoha stran, v zájmu krvavého režimu svého mnohaletého spojence a ve snaze udržet tam svou vojenskou přítomnost, případně zformovat novou mocenskou alianci. Třeba tam dosáhnou podobně pěkných výsledků na poli obnovování pořádku jako v Čečensku, spíš se jim ale povede vyhrotit situaci tak, aby – jak napsal v The Daily Telegraph David Blair – sunnitská většina byla dotlačena k tomu, aby si musela vybrat mezi Asadem a Islámským státem.  To, že terčem ruských útoků Islámský stát zároveň je a není patří jaksi k věci, kdysi se tomu říkalo dialektika nebo tak nějak.

Intervence v Sýrii se zároveň odehrává v tom fikčním světě, který se Rusko ve spolupráci se spolupracovníky a souputníka snaží udržet a rozšiřovat. Je to svět temných spiknutí, tajných skupin, pekelných záměrů, které nad dnešním Západem získaly moc a chtěly by si podrobit celý svět, moc překážek jim v cestě nestojí, až na Moskvu. Ta je odhodlaná se jim postavit, chovat se k představitelům „nového světového řádu“ ostentativně přezíravým a ponižujícím způsobem. Je přirozeným spojencem a autoritou všech, kdo jsou proti němu, nabízí se jim jako lákavá alternativa „amerického imperialismu“ a „evropské dekadence“. V jeho gravitačním poli je zvláštní spojenectví „ultrakonzerv“ i některých mladých levičáků, starých nostalgiků po sovětských časech i lidí blouznících po něčem nespecifikovaném ale rozhodně novém, stoupenců všelijakých ezokultů i lidí, pro něž katolická církev není dost katolická, vejde se tam Marine Le Penová i Julian Assange. V tomhle světě Rusové v Sýrii zvítězili, bez ohledu, jestli tam jejich letadla útočí nebo ne, na koho tam útočí, zda zasáhnou a co ten zásah způsobí. Nic přece není pravda a všechno je možné. A široká fronta se možná posune o kousek dál.