Jděme do sebe, ukázněme se. O podobách mezi komunismem a liberální demokracií

V bývalé komunistické Evropě je málo myslitelů a intelektuálů, kteří by sklízeli ohlas mimo svou vlastní zemi, natož v oné části světa, jejíž součástí jejich země chtějí být, na Západě. Jedním z těch mála je polský filozof a dlouholetý politik konzervativní strany PiS Ryszard Legutko. Jeho kniha Triumf průměrného člověka (polsky 2012, anglicky 2016, česky a německy 2017 atd.) vzbudila pozornost i za oceánem. Do oběhu se dostala v době, kdy byla na postupu woke revoluce. Legutko v této své nejproslulejší práci zkoumá podobnosti mezi systémy komunismu a tzv. liberální demokracie coby souboru dnes převládajících progresivních politik.

Oba světonázory mají několik společných východisek: lineární vývoj dějin k dokonalému společenskému modelu, jímž je v jednom případě komunismus a v druhém liberální demokracie; potřebu odříznout jednotlivce od jeho minulosti jako souboru vazeb, které ho spoutávají; souběžně vysokou politizaci života. V čem se podle Legutka podobá finální produkt, tedy režim, v němž jsme před 36 lety žili, a režim, v němž žijeme dnes? A kam jsme v Evropské unii, tomto partnerovi a současně protipólu Ameriky, dospěli po roce s Donaldem Trumpem II.?

Máte tezi, že liberální demokracie dnes vykazují podobnou netoleranci, jaká dřív charakterizovala komunismus. EU je podle vás jakýmsi završením toho liberálnědemokratického modelu, takže i ona je netolerantní. Kde dnes tu netoleranci nacházíte?

Že existují určitě podobnosti mezi oběma režimy, to mi došlo hned na začátku toho nového, v raných 90. letech. Napsal jsem o tom posléze Triumf průměrného člověka, který ale ve světě vycházel pod jménem Démon v demokracii. Pro účely našeho rozhovoru bych z té knihy vypíchl tři pozorování. Zaprvé byla delegitimizována instituce politické opozice. Určité strany a organizace nejsou už považovány za legitimní, upírá se jim místo ve veřejném prostoru. V žargonu EU se jim říká populisté, což je samozřejmě směšný výraz, který dnes nic neznamená. Ve skutečnosti tak říkají stranám, které se nějak postavily mainstreamu.

Donedávna populismus znamenal, že nezodpovědně zacházíte s veřejnými penězi a klidně slíbíte všechno všem.

Což by perfektně sedělo na Evropskou komisi. Nicméně přes tu delegitimizaci opozice jsme v Evropě fakticky došli do stavu, kdy máme systém jedné strany. Do ní patří všechny mainstreamové strany. Tak byl ustaven politický monopol. Kdykoli někde po Evropě vyhraje ve volbách strana, která mainstreamu vzdoruje, stane se vzápětí terčem prudkých útoků evropské byrokracie, státních institucí, elit. Ve Francii vytlačují Marine Le Penovou úplně z politiky, v Rumunsku přímo anulovali volby a podobně. Zadruhé se něco podobného děje i v intelektuálním světě, v akademickém provozu. Nepatříte ke kulturnímu mainstreamu? Šup, připravte se na to, že vás nejspíš budou marginalizovat. Buď na vás zaútočí, nebo vás naopak začnou úplně ignorovat, nebudete povyšován, můžete se rozloučit s profesurou… To všechno tvoří systém jedné strany, který je v něčem podobný tomu komunistickému.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vánoční dvojčíslo Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde. Další číslo vychází 2. ledna.