Postsovětská realita. Děti musí tvrdě pracovat
Ukradené dětství
NOVÉ
Jsou ještě ve věku, kdy by měli navštěvovat základní školu, ale i tak musí pracovat. V úmorném vedru se prodírají s bosými chodidly rozpáleným pískem a snaží se turistům prodat cukrovou vatu nebo slazený pop-corn. Za celý den v práce si přitom vydělají v přepočtu sotva 60 korun. Tak vypadá život mnoha dětských pracovníků, kteří si ve středoasijském Kyrgyzstánu musí vydělat na živobytí nebo studium.
„Je horko. Moje nohy se neustále topí v písku, pořád mám žízeň,“ popisuje své těžkosti jedenáctiletý Daniel, který na břehu kyrgyzského jezera Issyk-kul prodává cukrovou vatu. „Je to už druhý rok, co prodávám cukrovou vatu. Jedno balení nakoupím za 7 somů (necelé tři koruny) a prodám ho za 20 somů (přibližně osm korun),“ vylíčil svůj podnikatelský plán reportérům Rádia Svobodná Evropa (RFE/RL). Dodal, že za den si vydělá v přepočtu zhruba 56 korun.
Daniel tráví na pláži u jezera Issyk-kul celé léto. V práci pomáhá místní ženě jménem Gulmira, která mu dodává zásoby cukrovinek a nechává ho přespat ve stanu na pláži. „Pomáhat Gulmiře je jednoduché, mám tu nějaká privilegia. Mám už s prodáváním nějaké zkušenosti, takže mě berou jako jednoho z nejlepších prodejců,“ pochlubil se Daniel. Dodal, že teď už cukrovou vatu prakticky nejí. Když ale v práci začínal, občas se neudržel a snědl skoro všechny zásoby, které měl ten den prodat.
K předčasnému nástupu do zaměstnání do přiměla neutěšená rodinná situace: „Každý týden si dávám stranou nějaké peníze, abych mohl pomoct mámě se splácením dluhů.“
Jiné děti si zase musí vydělat, aby mohly chodit do školy. „Rozhodl jsem se, že si sešity a učebnice koupím ze svého, musím pomoct své rodině,“ řekl v rozhovoru s reportéry Rádia Svobodná Evropa další dětský pracovník, zhruba stejně starý jako Daniel, který na pláži jezera prodává slazený pop-corn. Ze začátku se prý styděl oslovit turisty, aby jim něco prodal. „Občas mi turisté řeknou, ať jdu pryč a nekřičím jim do ucha. Musím se s tím ale smířit, protože peníze potřebuju,“ posteskl si.
Úřady nad dětskou prací přivírají oči
Někteří prodejci na pláži jsou ovšem tak mladí, že ještě ani neumí číst. Například jedna místní holčička si musela začít vydělávat, když byla v první třídě. Ze začátku se jí dařilo ještě hůř než Danielovi, protože si prý vydělávala sotva čtyřicet korun za den.
Většina návštěvníků pláže se na dětské prodejce dívá jako na běžnou součást života a nenechávají se jimi nijak vzrušovat. Jsou však i takoví, kterým dětská práce očividně vadí. „No, značně jim to ztěžuje život,“ přiznala blonďatá žena ve středních letech, jedna z návštěvnic pláže. „Měli by být ještě dětmi. Měli by si číst, hrát, vyvíjet se… Přichází o svoje dětství.“
Zákony Kyrgyzstánu neumožňují zaměstnávat děti mladší čtrnácti let. Řada dětí ale musí pomáhat svým rodičům při práci na rodinných farmách nebo – stejně jako Daniel – pracují jako pouliční prodejci. Úřady v zemi nad dětskou prací zpravidla přivírají oči. Nutno podotknout, že dětská práce je rozšířena v mnoha zemích (zejména) Třetího světa a zdaleka se neomezuje jenom na Kyrgyzstán, potažmo postsovětskou Střední Asii. Na světě jsou podle různých odhadů řádově stovky milionů pracujících dětí.
