Włodzimierz Czarzasty, lídr strany Nová levice, se ujal funkce předsedy Sejmu, tedy dolní komory parlamentu.
Foto: Klub Lewicy, Public domain, via Wikimedia Commons
1
Večerní cesta do Litvínova vrcholí slavnostní iluminací při průjezdu chemickými závody. Baterie světel a reflektorů svítí na uvítanou a v noci ozařuje celou ...
Česko a část Slovenska slavily 17. listopadu další výročí pádu komunismu. Přesně o den později v Polsku proběhla malá, ale v něčem symbolická změna. Přesně po dvaceti letech se do jedné ze tří nejvyšších ústavních funkcí vrátil autentický představitel někdejší komunistické nomenklatury. Włodzimierz Czarzasty, lídr strany Nová levice, se ujal funkce předsedy Sejmu, tedy dolní komory parlamentu.
Není to žádná novinka – stalo se tak na základě koaliční smlouvy, kterou stávající vládní sestava uzavřela po volbách z podzimu 2023 a jež předpokládala, že v polovině mandátu současného parlamentu se menší koaliční strany na tomto prestižním, ale především mocensky velmi vlivném postu vymění. Polsko na rozdíl od Česka uznává spíše efektivitu než konsenzus, a tedy předseda není od toho, aby pasivně poslouchal stovky hodin obstrukčních pseudoprojevů, ale dokáže chod Sejmu – včetně tempa legislativních procesů – velmi významně ovlivnit. Včetně de facto absolutního práva projednávání některých návrhů zablokovat. Situace tedy vyvolala bouřlivé reakce opozice a přiměla Poláky opět přemýšlet o dědictví minulého režimu v polské přítomnosti.
Czarzasty byl samozřejmě příliš mladý na to, aby to během komunismu dopracoval příliš vysoko. Do Strany vstoupil v roce 1983 – v posledním roce výjimečného stavu, který vyhlásil Jaruzelski s cílem potlačit Solidaritu. Dotáhl to jen na místopředsedu Svazu polského studenstva, tedy ekvivalentu SSM. Pozici si vybudoval až v době transformace, kdy se stal jedním z členů sdružení Ordynacka, neformální platformy, která převedla polské komunisty suchou nohou do světa demokratické politiky jako Sociální demokracii Polské republiky. A při té příležitosti úspěšně „privatizovala“ většinu majetku své předchůdkyně, tedy Polské sjednocené dělnické strany, což jí na patnáct let zajistilo pozici nejsilnější a nejbohatší strany nového demokratického řádu. Politickým patronem sdružení byl Aleksander Kwaśniewski, který už v roce 1993 vedl postkomunisty k vítězství v parlamentních volbách a v roce 1995 porazil bývalou legendu Solidarity Lecha Wałesu v boji o post prezidenta.
Poslední generace polských komunistů neměla mnoho společného se svými československými protějšky. Zatímco v Praze dál vládla normalizační gerontokracie, která dělala, že si blížící se bouře vůbec nevšímá, polská nomenklatura začala dlouho dopředu chystat záchranné čluny, na nichž měla proplout rozbouřenými vodami změn. Jak říká historik Antoni Dudek, země se stala „laboratoří radikální perestrojky“. Stačí říct, že institucionální proměny začaly v Polsku už někdy kolem roku 1985, kdy vznikly třeba takové orgány jako Ústavní soud či ombudsman; už tehdy se země začala propojovat s globálními finančními institucemi, svobodné podnikání bylo v podstatě zcela legální od roku 1988 a z Národní banky se vydělily komerční subjekty, jejichž primárním cílem bylo financování privatizace. Samozřejmě privatizace do těch správných a prověřených rukou – kdo jiný ve zbídačené zemi na sklonku osmdesátých let disponoval nějakým kapitálem…
Podobně to pokračovalo po roce 1989: polští postkomunisté v nejvyšších funkcích nikdy neohrozili „západní směřování“ země. Ano, postarali se o to, aby se paměť vztahující se k období komunismu relativizovala, jejich kolegům z represivního aparátu nespadl vlásek z hlavy a na obzoru se neobjevila hrozba podobná československým dekomunizačním zákonům. Ano, postarali se o to, aby se zachovala personální kontinuita řady institucí, třeba polského soudnictví, které chytře převedli ještě před koncem režimu na systém „plné samosprávy a nezávislosti na politicích“ (každý, kdo dnes píše o krizi v polské justici, by to měl mít na paměti). Ano, rádi jezdili za svými kolegy z postsovětských států a rádi u toho „postaru“ pili hektolitry vodky. Ano, snažili se k Moskvě přistupovat „obchodně a pragmaticky“, třeba na energetickou diverzifikaci podle nich vždy bylo „škoda peněz“. To ovšem byla tehdy nemoc skoro celé evropské elity – až na pár „rusofobních fanatiků“, jako byl Lech Kaczyński. Jinak ovšem pilně usilovali o členství v NATO a EU a s nadšením v zemi budovali kapitalismus.
Měli ve svém snažení supervlivného spojence. Patronem „legitimizace“ bývalých komunistů v demokratické politice byl nejvlivnější intelektuál Polska po roce 1989, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik. Ve spolupráci postkomunistů s liberály viděl už tehdy jedinou „hráz proti fašismu“, který ztělesňovaly „tmářské masy“ řadových členů Solidarity a jejich političtí zástupci z řad pravice. To bylo primární nebezpečí pro mladou demokracii, nikoliv třeba rychlé zbohatnutí bývalé nomenklatury na privatizaci státního hospodářství.
Kapitalismus budovaný v režii postkomunistů a s Michnikovým požehnáním byl totiž poměrně specifický. Hodně se opíral o klientelistické vazby z dob minulého režimu, a to včetně mnoha prapodivných vazeb na hranici politiky, tajných služeb a byznysu. Většina historiků a ekonomů dnes říká, že tyto patologické jevy byly nevyhnutelnou „dětskou nemocí systému“ a byly v Polsku poměrně rychle ochočeny díky vlivu zahraničního kapitálu a procesů integrace do západních struktur. Nic to nemění na faktu, že nakonec ještě stihly postkomunistům zlomit vaz – nebo alespoň všechny končetiny. V roce 2002 byli postkomunisté na vrcholu moci. Drželi ve svých rukou parlament, vládu a post prezidenta a jejich expanze v médiích začala překážet už i Michnikovu mediálnímu koncernu. Došlo k provalení korupční aféry Rywin, za níž následovala série dalších, které ve volbách 2005 poslaly dosavadního hegemona ke dnu. Mimochodem, Włodzimierz Czarzasty byl jedním z klíčových aktérů aféry Rywin – coby jeden z členů nepočetné skupiny označované v závěrečné zprávě vyšetřovacího výboru Sejmu jako „neformální skupina ovládající stát“.
Levice se v politice udržela, změnila název, do popředí vypustila mladé členy a hlavně členky, kteří se už nespojovali s minulým režimem, ale spíše s „bojem za práva menšin“, „proti privilegiím církve“ a „klerofašismu“. Když se polská politická scéna polarizovala kolem střetu liberálů a konzervativců, Donald Tusk ji vzal pod svá křídla jako užitečný komponent „široké koalice proevropských a prodemokratických sil“ bojujících s „populisty“, a naplnil tak starý Michnikův sen o „hrázi proti nacionalistům a populistům“.
Je samozřejmě příznačné, že navzdory tomuto estetickému „liftingu“ reálnou moc na levici i nadále drží „staří soudruzi“. Za svou pravou ruku – ředitele kanceláře Sejmu – si Czarzasty hned po zvolení vybral Marka Siwce, parťáka z dob „privatizace“ bývalé komunistické strany. Ústav národní paměti ho už před dvěma desetiletími označil za dlouholetého bývalého tajného spolupracovníka polské StB.
Znamená to, že s návratem postkomunistů do nejvyšších funkcí nad Polskem opět visí přízrak minulého režimu? Samozřejmě nikoliv, stejně jako postkomunisté Babiš či Fico neznamenají totéž v Česku a na Slovensku. Na Národní třídě se píská na politiky nikoliv podle toho, co dělali před listopadem 1989, ale podle současných dělicích čar. Stará štěpení jsou nyní součástí nových ideologických balíčků, i když stále přijdou vhod jako nástroj politického boje.
V Polsku je Czarzastého jmenování teoreticky „dárkem“ konzervativní opozici. I proto, že její současná nejvýraznější tvář, prezident Karol Nawrocki, naopak symbolizuje kontinuitu tradice polského antikomunismu jako historik, který velkou část své kariéry zasvětil třeba boji za likvidaci posledních symbolů minulého režimu a sovětské nadvlády ve veřejném prostoru. Navíc svým velmi blízkým spolupracovníkem, šéfem Bezpečnostní rady státu, jmenoval Sławomira Cenckiewicze, komunisty nejvíc nenáviděného polského historika, bojovníka za lustrace a badatele působnosti režimních tajných služeb.
Na druhé straně PR náklady, které musí premiér Donald Tusk vynaložit kvůli svému nomenklaturnímu spojenci, jsou, jak se zdá, mnohem nižší než zisky. Dosud tento post zastával lídr menší liberální strany Polsko 2050 Szymon Hołownia, bývalý novinář a showman, který občas bral příliš vážně název své strany Třetí cesta a volební slib, se kterým se proboxoval do parlamentu, tedy na prvním místě řešit modernizaci země, nikoliv nekonečnou „občanskou válku“ mezi liberály a konzervativci. Díky tomu sehrál i dějinnou roli v krizovém okamžiku po letošních prezidentských volbách, kdy odmítl podlehnout tlaku na – jak to sám nazval – „provedení státního převratu“. Podle názoru části vládního tábora a „liberálního veřejného mínění“ měl tehdy využít svých pravomocí předsedy Sejmu, aby zamezil nástupu Karola Nawrockého do funkce na základě obvinění ze zfalšování voleb (… opozicí). Starý a zkušený postkomunista Czarzasty nebude mít zcela rozhodně podobné skrupule. Už ve svých prvních veřejných vystoupeních zdůraznil svou plnou připravenost využít své rozsáhlé kompetence v dalším kole totální války s prezidentem a opozicí.
00:01
