‚Mašina Hillary‘ míří k nejvyššímu cíli

Minulá neděle přinesla asi nejméně překvapivou zprávu americké politiky roku 2015: Hillary Clintonová oznámila, že hodlá kandidovat na prezidentský úřad. „Tak ať už to máme za sebou“ – tato věta podle četných zpráv vystihovala náladu v jejím táboře už měsíce. Vystihuje silná místa i slabiny její kandidatury zároveň.

Americká ústava připouští maximálně dvě funkční období jednoho prezidenta. Pokud prezident vládne v prvním funkčním období, předpokládá se, že bude opět kandidovat – jen mimořádnými strázněmi smýkaný prezident na tuto možnost sám od sebe rezignuje, jako to udělal Lyndon Johnson uprostřed vietnamské války. Pokud prezident končí, prvním kandidátem na řadě, o kom jeho strana uvažuje, bývá viceprezident. Druhá strana naopak nemívá jednoznačného favorita a vybírá z řady uchazečů.

Tentokrát je situace demokratů atypická. Viceprezident Joe Biden není nejmladší a nikdo ho nebere moc vážně. Startovní pole nicméně není doširoka otevřené – každý tak nějak ví, že „na řadě“ je Hillary. A demokraté jsou z toho mírně nesví.

Nikdo se s ní nemůže měřit co do veřejné známosti a co do politických a finančních kontaktů, které si za léta Clintonův rodinný tým vybudoval. Zároveň také Demokratická strana nedisponuje žádnou další osobností, o níž by podstatná část demokratické voličské základny říkala, „toho chci“.

Senátorka Elizabeth Warrenová by potěšila progresivistické křídlo strany a probudila lidi, kteří přespávali ve stanech na akcích hnutí Occupy. Ale vytrvale se zaříkává, že kandidovat nebude. Další, o kom se píše, bývalý guvernér státu Maryland Martin O’Malley, není celostátně příliš známý.

A to je vlastně všechno. Charisma, jež Barack Obama vyzařuje k části veřejnosti, se neproměnilo ve vzpruhu pro jeho politickou stranu. Ta naopak ztrácí kongresmany i guvernéry a není kde brát.

Celý článek si přečtěte v novém vydání Týdeníku Echo.