Ukrajina v NATO? Šílené, ale důvody tu jsou

Západní země v těchto dnech předvádějí tanec mezi vejci ohledně popisu toho, co přesně předvádí Rusko na východní Ukrajině. Vměšování? Intervence? Přítomnost vojenského personálu? Účast ruských dobrovolníků? Invaze? Bratrská pomoc, abychom sáhli do naší historie? Pro diplomaty to slovíčkaření má význam, protože určitý výraz aktivuje psanou či nepsanou povinnost reagovat určitým způsobem. My si můžeme to slovíčkaření odpustit a konstatovat, že to, co Rusko podniká na východní Ukrajině, je vojenská agrese přesně naplňující moderní ruskou vojenskou doktrínu. To, že to z našeho hlediska nedává smysl – vždyť o co všechno Putin sebe a Rusko izolací od Západu připravuje! - je z tohoto hlediska jedno. Ukrajině to nepomůže a stejně tak to nepomůže jakékoli další zemi, která se v budoucnu stane terčem ruské agrese. Už je to tak, že Rusko se cítí stabilní jen tehdy, když jsou země na jeho hranicích nestabilní.

Tuto realitu je třeba držet před očima a nenechat se od ní odradit oficiální propagandistickou rétorikou ze všech stran. Hned se pak některé okolnosti budou jevit jinak.

Ukrajinský prezident Porošenko například včera požádal o členství své země v NATO. Z hlediska dosavadní diplomatické diskuse vyřkl Porošenko naivní hloupost. Dle své stávající politiky, definované bukurešťským summitem v roce 2008, to NATO nemá v úmyslu. Veškeré dosavadní oficiální i neoficiální diplomatické iniciativy počítají s tím, že by Ukrajina vyšla Rusku vstříc deklarováním nějaké formy neutrality: ne členství v NATO, ne členství v EU, frekventují se pojmy jako finlandizace.

Kdyby se Západ podíval na Ukrajinu a Rusko jinýma očima, pohledem, který je fakticky realističtější, musel by o této myšlence začít vážně uvažovat.

Pomozme si jednou historickou analogií. Nejvýznamnějším a jediným spolehlivým spojencem Izraele jsou Spojené státy. Poskytují mu vojenskou pomoc v hodnotě miliard dolarů ročně. To ví každé školou povinné dítě. Jenže zajímavé je to, co už každé školní dítě neví: že tomu tak vždycky nebylo. USA nebyly hlavní porodní bábou státu Izrael; politická konstelace tehdy vypadala jinak – jak známo, klíčovým spojencem Izraele při bojích o jeho vznik bylo po určitou krátkou dobu i tehdejší komunistické Československo. Při suezské krizi v roce 1956, kdy Británie, Francie a Izrael v reakci na znárodnění Suezského průplavu napadly Egypt, se sice SSSR postavil na stranu Egypta, ale byly to USA, kdo zatly Británii, nacházející se v prekérní ekonomické situaci, tipec. Celá následující léta potom hrál Izrael svou diplomatickou hru víceméně na všechny strany; později samozřejmý obrázek – USA a Izrael na jedné, arabské státy a SSSR na druhé straně, se tehdy nejevil samozřejmý a jednou provždy daný. Ještě v šestidenní válce v roce 1967 byl Izrael vyzbrojen zbraněmi pestrého původu – americkými, britskými, francouzskými (letectvo téměř výhradně), arabské země většinou sovětskými, ale Jordánsko britskými. Izrael tehdy ještě nebyl masivním příjemcem americké vojenské pomoci, tím se stal až později.

Nač ten historický exkurz? Abychom uvedli na pravou míru jeden tradovaný stereotyp. Izrael se nestal silným díky americké vojenské pomoci. Izrael se stal příjemcem americké vojenské pomoci a americkým spojencem do značné míry proto, že byl silný. Jistěže Američany vedly k podpoře Izraele různé geopolitické důvody. Ale taky úvaha, že tyhle střelce je lepší mít na své straně (a tím aspoň trochu pod kontrolou) než proti sobě.

Ukrajina je hospodářky neúspěšná, zkorumpovaná země. Ale kupodivu se ukazuje, že je to země schopná a ochotná bojovat. Po úvodním rozvratu, kdy se její jednotky rozprchávaly z boje, se nějak, netušíme moc jak, dala její armáda do kupy a navzdory všem nedostatkům výzbroje, doktríny a velitelských kádrů zasazuje Rusy vyzbrojeným separatistům tvrdé rány. Značné oběti (padlí se dnes asi blíží tisícovce) nijak nezmenšily podporu většiny ukrajinské veřejnosti pokračujícím bojům. Naopak, kompromis na východní hranici by dnes Porošenko asi politicky nepřežil. Ukrajina se ekonomicky hroutí, vyčerpala podle některých údajů možná už polovinu své výzbroje, ale bojuje.

Kdo by na to před třemi měsíci vsadil? O kolika členských zemích NATO si dnes něčím takovým můžeme být jisti? Zbraně lze vždy dodat, bojového ducha ne (a co se týče těch zbraní, Ukrajina je mimochodem čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě).

Přijmout Ukrajinu do NATO by bylo odvážné rozhodnutí. Šlo by to vůči veškerým představám, v jejichž rámci si západní politici zvykli v posledních letech pohybovat, jakož i všem představám o tom, co je potřeba udělat pro konec rusko-ukrajinského konfliktu. Ale z realistického vyhodnocení toho, co lze dnes a v příštích letech od Ruska očekávat, vyplývá otázka: Není náhodou lepší mít Ukrajinu na své straně?