Odposlechy, nové pořádky... Vítejte v Turecku 50. let!

Díky benevolentnímu souhlasu soudkyně (jistě, je to v její pravomoci) daly nyní „orgány činné v trestním řízení“ k dispozici odposlechy obžalované Jany Nagyové (a zároveň expremiéra Petra Nečase, který v té věci vystupuje jako svědek). Předložily je soudu a zároveň (zprostředkovaně) i veřejnosti. Noviny o tom s chutí podrobně informovaly, a tak teď máme před sebou cosi jako kýčovitou bulvární story o rozlícené fúrii, která se pokouší uhnat málo energického, nerozhodného nekňubu – a kdesi v pozadí se krčí nešťastná domácí puťka, která je trpnou obětí tohoto nelítostného tragikomického zápasu.

Pro lidi je to reálné a zároveň přitažlivé stejně jako pitomé televizní seriály, někteří snad cítí i jakési morální zadostiučinění: Děkuji Ti, Bože, že nejsem jako oni!

Ve skutečnosti je to, čeho jsme svědky přes filtr policejních odposlechů, skutečný příběh o živých lidech. Skuteční lidé mají spoustu nedostatků a veřejnost nemá právo vždycky a o všech všechno vědět. Naopak člověk má právě pro svou nedokonalost právo na soukromí. Důstojnost člověka nestojí na tom, že je ze své povahy dokonalý, ale že existuje spousta věcí, v nichž se mu nemá kdo co šťourat.

Takže například pokud se soudní orgány rozhodnou soukromí člověka prolomit, je to rozhodnutí, které musí přesvědčivě zdůvodněno; je třeba je respektovat (což se taky stalo), ale to neznamená, že by nebylo možné je případ od případu kritizovat. To, co bylo v médiích zveřejněno, se vůbec netýká podstaty případu, ale jen soukromých záležitostí zúčastněných osob, které je v očích veřejnosti navíc dehonestují. Postup soudu může tedy být hodnocen i jako lidsky bezohledný.

Kdysi, v roce 2003, měl odvolací soud rozhodovat v případu vysokého státního úředníka Karla Srby, obviněného z pokusu o vraždu novinářky. Přelíčení mělo proběhnout jako monstrproces před televizními kamerami, průběžně komentovaný ze studia České televize. Soudce to tenkrát po krátkém váhání zakázal. Dnes, jak vidno, se něco velmi podobného skoro samospádem prosadilo (případ Nagyová má méně okázalé aranžmá, ale pokud jde o podstatu věci, je podobný a navíc závažnější).

V posledních dvaceti letech se u nás prosadila praxe, kdy v kauzách politickým dopadem unikaly z „orgánů“ citlivé kompromitující informace (hlavně odposlechy) do médií. Dnes se zdá, že úniky už nebudou zapotřebí.

Možná bude někdo namítat, že v tomto případě vlastně už nejde o politickou kauzu: ODS na vedlejší koleji, politická dráha Petra Nečase se zjevně uzavřela a Jana Nagyová ve státní správě asi už taky velkou kariéru neudělá. Jenže to vůbec není pravda. Jde o politikum první velikosti.

Kauza Nagyová se odvíjí od spektakulárního policejního přepadu Úřadu vlády v létě 2013. Byla prezentována jako součást tažení proti korupční chobotnici, která hrozí zničit demokracii v České republice. Následoval pád vlády, propad dosavadních vládních stran v parlamentních volbách a překreslení celé politické mapy ČR. Dominantním uskupením se stalo Babišovo ANO, začaly „nové pořádky“.

Zatím jediným hmatatelným důsledkem této policejní akce jsou hluboké politické změny. Pokud zůstane při tom, dostaneme se na úroveň Turecka z padesátých a šedesátých let minulého století, kde podobnou roli, jakou u nás v tomto případě, jak se zdá, sehrály „orgány činné v trestním řízení“, pravidelně plnila armáda. Nebude to dělat dobrý dojem.

Pro věrohodnost „nových pořádků“ je významné, aby tažení proti „korupční hydře“ požehnaly rozsudky formálně nezávislých soudů. Každé takové soudní rozhodnutí má tedy i svou politickou dimenzi. Soud se samozřejmě musí rozhodovat nezávisle na politických tlacích. Ale jde právě o to, aby politickým tlakům vědomě či bezděky nepodléhal (politické tlaky působí i v podobě „společenské objednávky“, „toho, co chce lid“). Měl by si jich tedy být plně vědom.