Jak Rakousko utopilo miliardy eur

Pouhých pár dnů uplynulo od přelomového oznámení rakouského ministra financí Hanse Jörga Schellinga, že totiž Rakouská republika převezme pouhou jednu miliardu eur garancí za pohledávky zkrachovalé, v roce 2009 zestátněné banky Hypo Alpe Adria, jejíž aktiva jsou soustředěná v současné době v „špatné bance“ Heta, přičemž nejméně 7,5 miliardy jsou podle nejčerstvějších informací nedobytná.

Zbytek garancí, nějakých deset miliard eur, si budou mezi sebe muset rozdělit spolková země Korutany a regulátor. Ministr financí tak rozhodl na základě zákona o sanaci problémových bank (Bankensanierungs- und Abwicklungsgesetz – BaSAG), který Rakousko přijalo k 1. 1. 2015 jako jedna z prvních zemí eurozóny na základě příslušné evropské směrnice (The Bank Recovery and resolution Directive – BRRD).

Popsat smršť reakcí, které Schellingovo rozhodnutí vyvolalo po celé Evropě, by zabralo několik dalších stránek. Ponechám je pro tuto chvíli stranou – některé z nich mají ovšem tak směšno-tragický rozměr, že se k nim možná někdy v budoucnu vrátím.

Pátého března 2015 se na rakouských knihkupeckých pultech objevila kniha, která nemohla být načasovaná lépe (nebo hůře – záleží na úhlu pohledu). Analýza Renate Graberové a Andrease Schnaudera, žurnalistů rakouského deníku Standard (Akte Hypo Alpe Adria. Von der Geldmaschine zum Miliardengrab. Verantwortliche, Profiteure, Hintergründe. – Akta Hypo Alpe Adria. Od stroje na peníze k miliardovému hrobu. Zodpovědní, prospěcháři, pozadí, Linde International – Wien 2015), nabízí vhled do dlouholeté řady skandálů kolem Hypo Alpe Adria, jaký bylo dosud možné rekonstruovat pouze za nejvyššího vypětí z nepřehledného množství zpráv, analýz a názorů v rakouských médiích, která sledují celou kauzu od jejích počátků. Autoři knihy patří k předním expertům na danou problematiku. Vzhledem k tomu, že je ještě příliš brzy na opravdu zasvěcenou recenzi textu, omezím se pouze na vybrané citáty z knihy.

„Použité jachty, pancéřové limuzíny značky Mercedes, sněžné rolby, stavební stroje, hotely, autoopravny. Každý, kdo by si rád podobné věci pořídil, může navštívit internetové stránky www.aaaplatform.com, které nabízejí dědictví Hypo Alpe Adria. Stránka nenabízí pouze užitečné předměty a nemovitosti nýbrž i hluboký vhled do temné minulosti nejdražšího peněžního institutu v dějinách Rakouské republiky.

Do dějin dřívější korutanské zemské banky, jejíž poslední zbytky jsou zde nabízeny v aukci. Co nám zůstane: hromada úvěrového odpadu, sestávající z osmnácti miliard eur pohledávek, které jsou více než diskutabilní. Na jejich podstatné části zůstane sedět daňový poplatník. Pro srovnání: Skandály provázená stavba Vídeňské všeobecné nemocnice stála 3,3 miliardy eur. Na příspěvcích na péči o nemocné vydá republika Rakousko 2,25 miliardy, na rodinných přídavcích 3,2 miliardy ročně. Tyto výdaje se ministerstvo financí snaží snižovat, co to jen jde. U Hypo Alpe Adria však peníze jakoby nehrály žádnou roli. Před a po zestátnění banky v roce 2009 se v korutanské bance utopily miliardy pocházející ze státního rozpočtu.

Banku stát mezitím zavřel, ale peníze potečou dál, dokud nebudou pohřbeny její poslední zbytky. (pozn. překl.: Tohle, jak víme od začátku tohoto týdne, už nejspíš není pravda – i když věci se začínají pěkně komplikovat. Lze se obávat, aby to nakonec pro daňového poplatníka neskončilo ještě hůř.) Před doširoka zavřenýma očima bankovního dohledu dobyla Hypo s požehnáním zemského ručení Balkán – a potom soudní síně. Tam se v současné době střídají dřívější manažeři banky, poradci a příjemci úvěrů. Co se těch týče, nebyla kdysi šosácká banka nijak vybíravá: obchodníci se zbraněmi, pradláci špinavých peněz, pašeráci, pokoutní detektivové, nejrůznější rytíři štěstěny či vůbec vlastní investoři banky – úvěry tekly zkrátka všude.“

„Korutanská politika, v první řadě Jörg Haider, používala banku bez jakýchkoliv skrupulí jako zdroj financování vlastních politických projektů v nejširším smyslu. Jako by hospodářství byl pohádkový zámek, v němž lze uskutečnit každý sen. Strmý pád banky začíná záměrem jejích vlastníků z let 2004-2005 vstoupit s ní v roce 2007 na burzu. V souvislosti s tímto rozhodnutím vydělává země Korutany v roce 2005 na základě konvertibilního dluhopisu sto padesát milionů eur, které tečou do tak zvaného „Korutanského fondu budoucnosti“. Zemský hejtman Haider prezentuje fond jako „turbo pro růst, inovaci a tvorbu pracovních míst v Korutanech“, jeho zástupce za sociální demokracii, Peter Ambroz, hovoří o deseti tisících nových pracovních míst v zemi.

V okamžiku, kdy se v letech 2006-2007 burzovní sny rozplývají, poté, co vycházejí najevo ztráty z rizikových spekulací banky, stávají se splátky dluhopisu, splatné v roce 2008, korutanským Damoklovým mečem. Výnos z dluhopisu je ve fondu budoucnosti, peníze na splátky je tedy potřeba teprve hledat. Což se podaří v roce 2007: Když Bavorská zemská banka (Bayerische Landesbank) převezme v Hypo většinu, bude možné z výnosu splátky umořit. Předtím je však nutné růst a překrýt ztráty – ať to dopadne, jak chce. Potřeba růstu staví banku před velké výzvy. Vklady spořitelů totiž pokrývají pouhý zlomek úvěrů, které bankéři v šílené honbě za růstem poskytují. Peníze si proto obstarávají půjčkami, za něž ručí země Korutany – tímto způsobem je jištěno na dvacet tři miliard eur, což daleko přesahuje celkový hospodářský výkon této spolkové země. A Jörg Haider si během toho všeho dělá z banky samoobsluhu. V zemi, kde vládne Jörg Haider, nelze řídit žádnou banku, ohodnotí to o několik let později tehdejší šéf Hypo [Wolfgang] Kulterer.“

„Debakl, který prožije s Hypo Alpe Adria Bavorská zemská banka, začíná jiným debaklem: krachem při nákupu rakouské Odborové banky (Gewerkschaftsbank – Bawag). Za tu se musí k 1. květnu 2006 zaručit stát a zachránit ji tak před kolapsem v důsledku miliardových ztrát. Rakouský odborový svaz (Österreischische Gewerkschaftsbund – ÖGB), banku prodává ze strachu, že by mohl padnout s ní. Bavorská zemská banka, která chce expandovat do jihovýchodní Evropy, má o banku eminentní zájem. Odborový svaz se nicméně rozhoduje pro americký fond Cerberus. Správní prezident Bavorské zemské banky a bavorský ministr financí Kurt Faltlhauser, si při té příležitosti nebere servítky: ‚Vy jste prostě příliš pitomí na to, abyste koupili jednu banku,‘ vzkazuje představenstvu. Jedno je v každém případě jisté: Nová nevěsta se musí najít stůj co stůj. ‚Ke strategii expanze do jihovýchodní Evropy neexistovala alternativa,‘ vysvětluje později člen představenstva Bavorské zemské banky Gerhard Gribkowsky.“

„Maskování, lest a předstírání, to všechno ovládají aktéři obchodu na obou stranách výborně. Jde také o mnoho: Zemský hejtman Haider potřebuje peníze na splátky dluhopisu, Bavoři pak musí svoji strategii expanze a zvyšování zisku uvést v život a konečně získat nějakou banku, která by pro ně byla vhodná. Příprava komplikovaného obchodu probíhá hekticky, ve spěchu a v permanentním strachu z provalení zákulisních dohod. U Rakušanů se hromadí podivnosti, bizarnosti a přečiny, které jednou učiní z prodeje banky ovládnuté politiky učebnicový příklad dějin hospodářské kriminality.“

(Pokračování příště)