Český virtuální stát. Protivná doba

Znovu jsme slavili oficiálně nejvýznamnější státní svátek České republiky. Děje se tak již tradičně 28. října, v den výročí vzniku jiného státu, předválečné Československé republiky (nepopírám její význam pro dnešní českou státnost, ale byl to jiný stát). Stojíme tak trochu na cizích nohou, což se odráží i v tom, že oslavy mají rok od roku výraznější ráz málo důstojné maškarády.

Letos navíc probíhají v době, kdy Českou republikou, ale i Evropou a západním demokratickým společenstvím zmítá hned dvojí krize.

Především krize vnitropolitická: ČR stojí uprostřed údajného pokusu o zásadní reformu a očištění české demokracie, k němuž v nepsané dohodě, podobné té, již kdysi údajně česká společnost uzavřela s Gustávem Husákem, spojili své síly postkomunistický oligarcha Andrej Babiš a občanské iniciativy a žurnalisté z havlovské „občanské společnosti“. Ve skutečnosti jde o proměnu demokratické České republiky v policejní stát.

Zahraničněpolitickou kulisu tvoří letos obrovitá migrační vlna, která zalila Evropu. Vedení Evropské unie, čelní evropští politici (jmenuji namátkou Jeana-Clauda Junckera, Martina Schulze nebo Angelu Merkelovou) projevili bezradnost a nezodpovědnost, čelné unijní orgány nemají jasnou koncepci a jsou jen málo schopné dohodnout se na jasně vymezené základní politické linii, kdežto v konkrétních, důležitých věcech (kvóty) sáhly k buranskému diktátu vůči slabším členům Unie. Celé západní společenství destabilizuje i to, že v USA je už řadu let v úřadě slabá a neschopná administrativa Baracka Obamy. To obojí staví do otázky dosavadní zahraničněpolitické zakotvení naší země.

V této situaci by stálo za pokus znovu definovat, co jsme my Češi vlastně zač a jaké je naše místo v Evropě a ve světě. To jest, definovat národní a státní identitu České republiky.

Ta identita se (podle mne, a řekl bych, že v tom nejsem sám) odvozuje z toho, co jsou základní, konstitutivní období v dějinách našeho státu:

Za prvé, přijetí západního křesťanství v devátém a desátém století, vytvoření českého státu na tomto základě a jeho dvojí ukotvení v Evropě: v tehdejší jednotné církvi a ve Svaté říši Římské coby v dávném (a jistě velmi nedokonalém) předchůdci Evropské unie. Po listopadu 1989 byla nakonec významnost těchto událostí zakotvena ve Dni české státnosti, který oslavujeme jako státní svátek 28. září.

Za druhé, vytvoření moderního českého politického národa v průběhu devatenáctého století, postaveného na demokratických a liberálních základech, na každodenní politické práci od té nejnižší, obecní úrovně, na politickém realismu a kritice do vlastních řad. Určující jména jsou František Palacký, Karel Havlíček a T. G. Masaryk.

Za třetí, znovunabytí svobody a státní suverenity po čtyřicetiletém pobytu v Ruském impériu, které si tehdy říkalo „SSSR“. Následně byly u nás obnoveny základy demokracie a právního státu. Význam těchto událostí symbolizuje státní svátek 17. listopadu.

A za čtvrté: tento proces obnovení demokracie a státní suverenity se dovršil pokojným rozdělením česko-slovenské federace a vyhlášením samostatné České republiky 1. ledna 1993. Zakotvení ČR v Evropě a v západním demokratickém společenství se pak realizovalo vstupem do NATO 12. března 1999 a do Evropské unie 1. května 2004. Význam těchto událostí symbolizuje „neviditelný“ státní svátek 1. ledna.

Problém naší dnešní krize je v tom, že takto vymezený český stát existuje dnes v mnoha ohledech jen virtuálně: v něčem dosud jen virtuálně, a v jiných věcech už jen virtuálně. Mělo by být povinností zodpovědných občanů snažit se ho i v této svízelné a protivné době uvádět každodenní činností do reálu.

To znamená: bránit demokracii proti těm, kteří buď z hlouposti nebo z  darebáctví usilují ji demontovat. A bránit naši příslušnost k západnímu společenství i ve chvíli jeho krize a slabosti. Což ovšem zároveň znamená taky otevřeně, soustavně a bez zbytečných cirátů poukazovat na to, kde západní společenství a jeho představitelé dnes selhávají.

Konkrétně vzato a na příklad: v duchu naší tisícileté tradice a našich zásad je pomáhat trpícím a ohroženým. To platí i pro uprchlíky, přicházející do Evropy. Zároveň platí, že pomoc by měla být účinná, a k účinné pomoci patří mimo jiné i to, že pomáhajícího nezničí a nezabrání mu, aby mohl někomu pomáhat i do budoucna. Proto k řešení uprchlické krize patří i obnova funkčních vnějších hranic schengenského prostoru a Evropské unie a regulace imigrace tak, aby ji Evropa dokázala do budoucna zvládat.