Proč se ruští rozvědčíci chlubí?
Z Ruska přišla velmi zvláštní zpráva: Tajná služba FSB se pochlubila, že měla v estonské kontrarozvědce špičkového agenta. Prý pomohl „snížit protiruskou aktivitu o 80 procent,“ odkryl několik estonských agentů v Rusku a zabránil nainstalování odposlechu na ruskou ambasádu v Tallinu. Estonci zatím oficiálně jen potvrdili, že člověk jménem Uno Puusepp pro jejich kontrarozvědku skutečně pracoval. To nejzajímavější je ovšem to, co obsahuje už zpráva ČTK (která jinak vychází z toho, co zveřejnila ruská agentura Interfax) a některá média to vypíchla už do titulku: Nikdo neví, proč to Rusové udělali.
Potřeba chvástat se je jednou z těch, které musí člověk pracující v tajných službách potlačit. Rozvědky zpravidla zveřejňují husarské kousky, jež se jim povedly, až po desítkách let. Propagandistické show toho druhu, jaké vyrobili komunisté z Pavla Minaříka, jsou spíš výjimkou, zejména u agentů, které se podařilo získat přímo v srdci rozvědky. Puusepp odešel do důchodu a odstěhoval se do Ruska teprve před třemi lety. Veškeré rozvědné informace stářím rychle ztrácejí na ceně a Puusepp zřejmě už nikdy nemohl být reaktivován. Ale Estonci teď půjdou po všech jeho kontaktech a zmapují všechny informace, ke kterým měl přístup, aby mohli změnit své postupy a operace tak, aby všechno to, co ruský špión svým pánům mohl předat, pokud možno přestalo být použitelné. I po třech letech toho nemusí být málo.
Takže proč to Rusové udělali? A šli do toho s plnou parádou, médiím dali k dispozici kompletní balíček informací včetně televizního vystoupení řídícího důstojníka. Šlo o akci FSB, nástupkyně KGB, a nikoli méně politické rozvědky SVR.
Nabízí se jedna spekulace. Estonsko je logicky z důvodů, které není třeba rozvádět, důležitým terčem ruských rozvědných operací. Vzhledem ke společné minulosti se Rusové v Estonsku umějí pohybovat a totéž ovšem platí pro Estonce v Rusku, takže se jim může podařit občas proniknout k něčemu, na co rozvědky západních členských zemí NATO nemají šanci.
V roce 2008 Estonci zatkli dlouholetého pracovníka bezpečnostního aparátu Hermana Simma, který jakožto bezpečnostní ředitel ministerstva obrany měl přístup k tajným informacím NATO – byl to on, kdo řídil zavádění nových standardů a sdílení informací s NATO. Za tímto účelem taky byl pečený vařený v ústředí aliance v Bruselu. Estonci dostali tip od spřátelené rozvědky, začali metodicky prověřovat jeho kontakty a narazili na člověka vydávajícího se za portugalského podnikatele, z něhož se vyklubal Simmův řídící orgán. O Simmovi bylo známo, že za sovětských časů býval policista, a Estonci nikdy nezjistili, jestli byl Simm „spící agent“ naverbovaný Rusy už dávno, anebo až v pozdější fázi jeho kariéry v samostatném Estonsku. Ale dokázali mu předávání tajných informací a v roce 2009 byl odsouzen za velezradu ke dvanácti letům z vězení.
Estonci se s odhaleným „provalem“ netajili. Informovali spojence a v přiměřené míře i veřejnost. Svému kontrarozvědnému zabezpečení od té doby věnují zvýšenou pozornost a a dokázali si tak významně zlepšit pověst. Nelze si dělat iluze, že všechny tajné služby členských zemí NATO a EU jsou pro Rusy neproniknutelné. Ale Estoncům velmi záleželo na tom, aby je jako nové a pro některé Západoevropany kontroverzní členy nikdo nemohl považovat za bezpečnostní riziko. Když byl v roce 2013 odsouzen další pracovník estonské kontrarozvědky v důchodu, Vladimir Veitman, bylo to možné považovat za důkaz nikoli toho, že Estonsko je beznadějně prolezlé ruskými agenty, ale naopak toho, že estonská kontrarozvědka funguje.
A právě estonská pověst a důvěryhodnost je terčem ruského tahu. Rusové se nikdy nebudou chlubit, kolik a jak úspěšných agentů měli před třemi či deseti lety v Německu nebo ve Francii. To jsou velké země a Rusko (víceméně úspěšně) sází na to, že s ním chtějí dělat samostatnou velmocenskou politiku. V případě Estonska má chlubení se, jež na první pohled působí velmi neprofesionálně, zjevný smysl: přesvědčit ostatní alianční země, že estonské tajné služby jsou přece jen děravé jak řešeto.
